KNIHY | TEXTY | RECENZE | OBRAZY | AUTORSKÉ ČTENÍ | PRODEJ AUTORSKÝCH TISKŮ | VIDEOSEKCE
Král Šumavy, pro kluky Sedící býk
–, MF DNES, září 2012
Na břšie svítání
Porovnám-li dvojjazyčnou knihu, která mi právě přišla pod ruku, s autorovými juveniliemi, musím konstatovat, že ubylo expresivní rozvichřelosti: eliminací plevelných slov a zbytečných gest dospěl tak David Jan Žák (1971) ku tvaru osekanému na minimum, nezbytně nutné pro to, abys ještě mohl vejít; a pokusil se básnit s sebou.
Ne snad, že by se i zde neobjevily opusy surreálné, pokusy o poezii gramatickou či básně pracují s grafickou podobou textu. Ty však tvoří ve sbírce menšinu – stejně jako takové, v nichž se minimalismus stává manýrou, když si pisatel básní vystačí se slovy zdánlivě poetickými, nicméně seřazenými bez souvislostí a řádu. Ano, vím, že tam, kde se pokouší o filozofující reflexi na sucho (bez přírodních kulis a erotického napětí), poklesá jeho poezie na frázi („prožíváme umírání / plození a narození / prožíváme vlastní já / někde daleko / předaleko / v nás.“). Vím také, že i zde najdeme gesta příliš rozmáchlá a slova příliš silná („Řeka spouští olovnici / opře lokty mezi břehy / a ostrá bolest ryb / rozevře temné vášně.“). Vím dokonce i to, že některé texty mají hodnotu pouhého (byť přesného) básnicky neozvláštněného pozorování („Nad střechou klopýtl rorýs / upadl / Plácá a plácá / ode zdi ke zdi / jak muž / co netrefí domů.“). Protože se však jinde („Tráva se brodí v slzách / očichává zem / Řeka houstne.“) takovéto ozvláštnění zdaří, nazývám novou sbírku Davida Jana Žáka dílem již zralým. I bude na mně, abych vysvětlil proč.
Tedy například pro mnohovrstevnost Žákových básnických obrazů, které stejně tak mohou odkazovat k vnějšímu světu, vnitřnímu světu i umělecké tradici, k odpozorovanému, k zažitému, pociťovanému a reflektovanému, k vědomí i podvědomí: „Slepé ryby plavou ve stínech / slepá je tůň / i strach.“ Přírodní (v němž vodní motivy prozrazují básníkovo jihočešství) a lidské se navzájem zrcadlí a prostupuje – ilustrační doprovod, myslím, velmi dobře vystihuje erotické napětí, které tvoří palimpsest dokonce i pod děním zdánlivě čistě přírodním. David Jan Žák je konkrétní v zachycení věcí a jevů, aby se totiž měla čeho zachytit čtenářova fantazie, jíž je sdostatek prostoru ponechán metonymickým spájením výše jmenovaného: „Ztrácím ve vlasech / ztichlé klíče k modlitbám / ranního vlaku.“
Ve sbírce Na břiše svítání nás básník učí myšlenkové a výrazové přesnosti, schopnosti vnímat svět s otevřenýma očima – a vidět skryté souvislosti; hroty naděr mu připomenou žhnoucí nedopalky, aby vyvolaly tyto asociace: „Šíp z tvých ňader / roztančil stíny bůžků / co klanějí se nedopalkům / a dýmem prozpěvují / žalmy / Nalézáme kruhy / Tak propoj mě / ať ti nevychladnu.“ V Žákově poezii se často objevují představy nové a nečekané, které původní význam posouvají někam dále a výše, do jiné roviny – když jednotliví členové řetězce žijí svým samostatným životem: „odlitek z tváře oraniště.“ Žák je invenční též v rytmování svého volného verše: sporadickými rýmy, asonancemi, aliteracemi; významově nosná je práce s přesahy a hláskovou kvantitou („Ve džbánech smíchy / tečou déšť se ohřívá.“).
Takže plným právem hovořím o zralých básních; některé si pro sebe – kvůli onomu minimalismu – nazývám jihočeskými japonériemi; ani v nich však Žák zcela nerezignuje na metaforiku a konotované významy. Takže hovořím o zralé sbírce; jejíž autor si může pokládat za čest, že mu některé z básní přeložil Petr Král do francouzštiny. Sluší se zmínit také nesmírně kvalitní výtvarný doprovod Miroslava Konráda: ne jen pouhé doplňky Žákových veršů, ale díla, která obstojí sama o osobě (a u nichž oceníš práci s čarou a barvou, tlumenou expresivitu, erotiku zároveň výraznou i cudnou). Tyto malé umělecké skvosty si můžeš doma i vystavit: Žákovy básně a práce Konrádovy jsou reprodukovány na samostatných listech. Ač to znesnadňuje četbu, nejde o cosi samoúčelného: sluší se připomenout, že takto získává námi recenzované dílo podobu prvorepublikových bibliofilských edic.
Ivo Harák, Portál české literatury, leden 2007
Cesta ako príbeh
V románe Davida Jana Žáka Axe Africa je vlakové nešťastie osou príbehu. A cesta je opätútekom před domovom. Próza, ktorá sa na prebale deklaruje jako experimentálna, je najmä príbehom Jakoba a jeho priateľky Svetlany, ktorá je v závere jednou z niekoľkých obetí vlakového nešťastia. Krátke kapitoly, nazvané krstnými menami jednotlivých hrdinov, rozprávajú okrem toho spleť príbehov, ktoré s hlavnými protagonistami istým spôsobom súvisia. Každý z nich sa však vracia k Jakobovi a Svetlane a ich niekoľkoročnému vzťahu až do chvíle, keď cestujú spolu na prázdniny a po ceste sa vlak, v ktorom sedia, zrazí s rýchlikom idúcim v protismere. Jakob, ktorý sa z veselého študenta tráviaceho noci v internátnej krčme mení na jogína živiaceho sa len surovými rastlinami, nadobúda či objavuje v sebe schopnosť vidieť budúcnosť, takže Svetlanino nešťasie niekoľkokrát nejasne predpovedá a svoju beznádej celý čas anticipuje. Kniha je tak zmesou banálnych a úsmevných príbehov zo študentského života a temných, halucinačných vhľadov do zásvetia a záhrobia, ktoré najmä Jakobovi, ktorý ich vníma najbezprostrednejšie, naháňajú strach. Cestami se to v príbehu len tak hemží a žiadna z nich nie je šťastná. Jakobova matka sa v mladosti vydáva na cestu do Švédska. Zaľúbená do úspešného novinára odchádza z domova na cestu, na ktorej si má vytvoriť nový domov, ktorý sa celkom zrúti. Jej syn Jakob, polovičný Švéd, sa nakoniec vracia tam, odkiaľ jeho mama odišla. Svetlana je dcérou neúspešnej herečky, ktorá sa snaží naplniť dcériným prostredníctvom vlastné nenaplnené ambície. Potom, jako Svetlanu znásilní jeden z matkiných kolegov, uteká Svetlana kade ľahšie. Na umeleckú školu do Prahy a na koniec odtiaľ na prázdniny s Jakobom. Na poslednú cestu, ktorá jej prinesie finálne nešťastie. Aj Jakob cestuje. Cestuje medzi dvoma svetmi, ktoré sa stretávajú na ploche zrkadla v kúpeľni spoločného podnájmu. Zo všetkých možných zobrazení nešťastí, při ktorých zahynie jeden z protagonistov, klasicky jeden zo zaľjúbenej dvojice, sa mi žákovo riešenie zdá jedným zo šťastnejších. Celý príbeh, či všetky príbehy, ktoré sa splietajú v knižke, sú natoľko temné, že ich vyústenie do tragédie je takmer jediným záverom, ktorý čitateľove očakávania naplní.
Svetlana Žuchová, Knihy a spoločnosť, listopad 2006
David Jan Žák (1971) je učitelem a ovšem též žákem. Učí nebo donedávna alespoň učil na odborném učilišti a vzdělává se duchovně v přírodě včetně oné himálajské. I to se dozvíme při četbě básnické sbírky, kterou opatřil předmluvou Petr Král, doslovem Jean Le Vachauxe a vydalo nakladatelství DharmaGaia v roce 2005 pod názvem Dešti mezi slova. Křesťanství a buddhismus jsou mocnou a podvojnou Žákovou inspirací, konec konců i při povrchní znalosti těchto náboženství se tomu nebudeme divit, jsou si v mnohém velmi blízká, ačkoliv nazvat buddhismus náboženstvím je trochu mimo mísu (oblíbený to hudební nástroj některých buddhistů). Předmluva ke sbírce se nese v tónu nadšeném, doslov pak v tónu rozjásaném, podívejme se tedy blíže, co je mezi tím. Domnívám se, že básně dvojího druhu. Jednak originální, překvapivé svou neotřelou poetikou, připomínající něčím netypická haiku takového Santóky Tanedy, ovšem stříknutá trochou té mondénnější evropské elegance francouzského střihu, jednak nezajímavé, strnulé až mentorsky nabádavé a samy sobě přikyvující. Těch druhých je naštěstí méně. Žák básní: „Polyká květy/ Nikde nic/ jen motýl v hrdle.“ Anebo jiný příklad: „Oheň se tiše ptá/ kdo loupe čerstvé pomeranče/ Já nebo sirka?“
Škoda že autor takové neotřelé imaginace, jejíž síla je zřejmá na první přečtení, zplodí i tohle: „Potkal jsem člověka/ Žíznil/ Potkal jsem člověka/ Chtěl být/ Plakal.“ Člověk skutečně žízní a pláče, když to čte, stýská se mu po Davidu Janu Žákovi-básníkovi, ale pro tentokrát má před sebou jakéhosi křížence kancelářského šmoka s klerikem. Jak už jsem konstatoval, upocených naučení a připodotýkání je ve sbírce méně nežli skutečné poezie: „Zbarvené prameny/ Hladící oblaka/ Zalévané světlušky/ Hnízdo/ v chlapečkových očích.“ (Láska) Tady balancuje autor zpočátku na hraně poněkud pubertální lyriky, ale nakonec vykrouží okouzlující báseň. Jeho silnou stránkou není ovšem jenom vřelý cit a otevřenost, ale také určitá vynalézavost formální, kupříkladu název básně má více slabik nežli báseň sama. „Cukřenkou brouzdal mravenec Kde je mu dnes konec?“ Dětská bezprostřednost tak dosahuje nechtěné rafinovanosti blížící se genialitě. Jistě, není tak těžké napsat podobné verše, ale je to celkem vzácně k vidění v současné české literární nadprodukci, a možná proto, že ti, kdo brojí proti patosu či silným citům nejsou schopni oné čistoty a bezprostřednosti, jenom neohrabaného šklebu nebo vyprázdněné frázovitosti, vydávané ovšem autory a jejich pochlebovači za střízlivý odstup, který má jakýkoliv autentičtější cit neutralizovat, potlačit, dezinfikovat, aby snad proboha nedošlo k nařčení z patetičnosti či exhibování. Davida Jana Žáka se to ovšem netýká, jeho poezie je převážně osvěžující a povzbudivé čtení a lze jen doufat, že přemíra meditování a hledání pravdy a boha tomu neučiní brzký konec a rozplynutí v nirváně. Pro čtenáře by to byla možná škoda.Petr Hrbáč, literární revue Weles 27-28, podzim 2006
Rozpaky nad talentovaným žákem
EČástečně shodou náhod a částečně mým vlastním přispěním se přihodilo, že mám v rukou už pátou knihu z celkem šesti titulů edice literárních nadějí Fresh nakladatelství Labyrint. Má to své výhody a nevýhody, své dvě strany mince. Výhodou je možnost srovnání: díky edici lze dobře sledovat výhonky „nejsoučasnější“ prózy (V jednom případě i dramatu) a lze případně odhalit i určitý záměr vydavatele, potenciální provázanost autorů a jejich stylů, postupů či vnitřního souputnictví. Nevýhoda je nasnadě: srovnání v rámci omezeného výběru vede k zjednodušení, k rychlému odsudku typu lepší-horší. Nad knihou Davida Jana Žáka Axe africa se mi takové úvahy vracejí i vyvracejí. Ze všech knih edice, které jsem měla možnost poznat (čtenářsky jsem se setkala s T. Jirousem s Š. Šafránkem, recenzentsky s M. Epsteinem [Tvar č.9/2006] a tvůrčí dvojicí J. Rudišem-P. Pýchou [Tvar č.16/2006], je tato kniha nejneuchopitelnější, nejvíc se vzpírá onomu srovnání.
Příběh vztahu Jakoba a Světlany sledujeme nechronologicky a v různých časových rovinách od dětství po tragickou smrt jednoho z nich. Vybrat za ústřední pár právě tyto dva není právě jednoduché; knihou procházejí postavy jejich rodičů a přátel, mající leckdy marginální, jindy ale obsažný part. V krátkých kapitolách titulovaných jmény postav přesto zaujímají největší prostor – jako dvě „planety“, jejichž životní gravitace na své dráze udržují plejádu méně významných těl(es). V první části knihy, označené jednoduše I., sledujeme především peripetie dospívající Světlany. Okusí rozpad vztahu rodičů, nezdravé ambice matky, které ji postrkují směrem k dráze herečky, a následnou sinusoidou (ne)štěstí v pokusech uspořádat si život tu v náboženské sektě, tu v objetí četných milenců. V části II., kdy už Světlana chodí s Jakobem, je pozornost vypravěče upřena především na něj. I on pozná své „vzlety a pády“: dno životního stylu povaleče a alkoholika i „ideál“ asketický až poustevnický, který ho téměř připraví o rozum. Přestože Světlana i Jakob překonají všechny překážky, není jim dáno zůstat spolu.
Je zřejmé, že zápletka se poněkud vymyká tomu, co bychom od prozaického debutu pětatřicetiletého autora čekali. Už to problematizuje hodnocení Žákovy knihy – je žánrově takřka neurčitelná. Zvolíme-li označení červená knihovna, upozadíme postupy, které jednoznačně takový typ literatury popírají; naopak pro určení jiného žánru, který by s očividně přítomnými znaky červené knihovny mohl pracovat (parodie, pastiš…), zde nenacházíme opodstatnění. Žák staví příběh i vývoj postav jen v rovině milostných a sexuálních vztahů, málokdy se dovíme o nějakých jiných motivacích či touhách; pokud přece, je v nich stejně ukryta frustrace z lásky. Neužívá ironie, neodstupuje od postav, je až smrtelně vážný. To by, spolu s užitým jazykem, ukazovalo na literární plyš, naopak intertextovost, rozbití chronologie či alternativní zakončení přetahují vážky na stranu vědomé práce s postmoderními postupy.
Právě jazyk je největším balvanem na čtenářově cestě k porozumění Žákově knize. Jazyk plný až k přesycení nejrůznějších klišé, nutících odhodit knihu do kouta a jít si spravit chuť třeba čtením denního tisku; i tam snad mají češtinu lepší. „Čím byla Světlana-milenka spokojenější, tím byla Světlana-žena rozháranější. Chtěla ho ovládat.“ (s.46) „Rozhodl se, že se už nikdy nedotkne alkoholu a stane se asketou nezávislým na pudech a vášních.“ (s.48) „Dívala se mu do tváře, v očích se jí zaleskla nekontrolovatelná touha. […] Než se stihl úplně probrat, vytrysklo jeho rozpálené semeno do jejích úst.“ (s.118) Opět ale váhám – je možné, aby autor očividně sečtělý měl takové potíže s jazykem? – Ambivalence dojmů je leitmotivem četby Axe africa…
Pravděpodobně poučen četbou J. L. Borgese, jehož cituje na záložce, Žák staví kompozici své prózy na míšení časových rovin: ať už sledem retrospektiv nebo přímo „odletem“ do jiné, snové dimenze. Výsledkem by mělo být obohacení čtenářova vhledu o nové aspekty děje (např. odhalení motivace postav), popřípadě gradace příběhu. Zde se zpola daří jen to první, druhé pak vůbec. Žák jakoby natruc prozradí pointu a poté široce rozepíše vše, co jí předcházelo, aniž by se její vyznění jakkoliv změnilo (což by takový postup ještě ospravedlňovalo). Roviny mísí nelogicky, často až k čtenářově nepochopení – převyprávět fabuli by mi činilo velké, možná i nepřekonatelné problémy. Zde měla zasáhnout i ruka redaktora, aby prózu zbavila dějových nesrovnalostí a dále pohlídala překlepy i hrubky, jichž je v knize požehnaně (např. „ztvrdilo […] svazek“ – s.110).
Anna Cermanová, Tvar, 30. 11. 2006
Mladí zkoušejí žít (a psát)
V „nové edici pro nové texty“ Fresh nakladatelství Labyrint vyšly další dva svazky obsahující drama a prózu.
Pátým a šestým svazkem edice Fresh byla rozhojněna letošní žeň české literatury. Po čtyřech prózách přinesl pátý svazek divadelní hru s názvem Léto v Laponsku od autorského dua Jaroslav Rudiš a Petr Pýcha, v šestém svazku – Axe Africa Davida Jana Žáka – se opět vrací na půdu prózy.
Šestým svazkem se tedy stala debutová próza Davida Jana Žáka (1971) s názvem Axe Africa. Autor, který prošel mnoha profesemi, mimo jiné prací v rozhlase a v televizi, vydal dosud šest básnických sbírek.
Próza přináší příběh Světlany a Jakoba, mladých milenců. Ona pochází z Písku, její matka do dcery od dětství projektuje nenaplněnou touhu po tom stát se slavnou herečkou. Poté, co však Světlanu na jednom natáčení sexuálně napadne úlisný režisér, je se vším konec. Dívku to následně „hodí“ do druhého extrému – stane se členkou náboženské sekty Cesta života. Později odchází studovat do Prahy a seznamuje se s Jakobem.
Mladík do Prahy přišel pro změnu ze Švédska – jeho matka je totiž ve Švédsku žijící Češka. Jakob zas prochází extrémním jogínským obdobím, kdy drží dlouhé hladovky a sexuální půst, při němž je mu Světlana mnohočetně nevěrná. Autor vypráví příběh v krátkých kapitolách. „Klipovitý“ přístup je obecně velmi vhodný pro zakrytí fabulačních „propadů“, přesto ani on není samospasitelný. Chatrnost prozaikova „košatého“ konstruktu se bohužel jasně odhaluje v mezerách, které jsou narychlo zacelovány přílišným dovysvětlováním. Navíc jsou kapitoly také velmi často zapleveleny spoustou lyrických klišé, které vrcholí v „moudrostech“ typu: „Švédové jsou smutní lidé, opíjejí se v osamění, milují v osamění, pláčou v osamění, jejich životy plynou jako ledové ostrůvky v proudu řeky, jako by celé dny jen vyhlíželi smrt.“
Edice Fresh ani v těchto dvou svazcích nedokázala nalézt díla, která by – při odhlédnutí od požadavku estetické hodnoty – alespoň dokázala zaujmout a být sepsána na úrovni, jako se to povedlo v případě prózy Tobiáše Jirouse.
Ondřej Horák, Lidové noviny, 15. 9. 2006
Debut Davida J. Žáka je zázračný i banální
Edice Fresh nakladatelství Labyrint se věnuje prvotinám či novinkám mladých autorů. Jejich texty sice ještě nemusí být úplně hotovým dílem, zato však přinášejí čerstvý vítr, netradiční pohled na svět a nová témata.
Šesté pokračování této řady obstarala novela Axe Africa, první próza prachatického básníka Davida Jana Žáka. "Přináší do české literatury nový a svébytný stylový prvek," píše se na obálce Žákovy knihy. Autoreklama tentokrát tolik nepřehání.
Příběh Axe Africa je vyprávěním o vůni života, zachycené z pohledu dvou milenců, kteří hledají cestu k sobě i vlastní místo ve světě. Žák se nevyhne již tradiční banalitě takového vyprávění: občas upadá do undergroundových klišé o velkých "pařbách" a nekonečném souložení, které autor proloží námětovým citátem z erotického časopisu, nebo si vypůjčí story o schopnosti vidět do budoucnosti, na níž se dá slušně vydělat, což je "topos" známý nejen z filmových Mistrů, ale i z mladistvé televizní reklamy. Mezi tímto smetím se ale postupně, z různých osobních pohledů a v různých časech, skládá nenápadné drama dvou životů, jejichž východiskem je budoucí nehoda.
V první části vidí vše spíše oči Světlany, druhá nabízí pohled Jakoba - vlastně se tu píše jakési alternativní vyprávění, není to jen doplněk toho, co bylo již řečeno, nýbrž jiný výsek skutečnosti, která sama o sobě nemá dno ani limity, jak se přesvědčí meditující Jakob u zrcadla. Obě vyprávění se sejdou v konci, v hromovém třesku nehody. A tady stojí za to číst pohled z obou stran: Světlana (světelná bytost) se prochází s Jakobem (biblická postava) mimo čas a prostor, hranice mezi životem a smrtí se na chvíli rozplyne - živí dokážou vystoupit mezi budoucí mrtvé. To vše bohužel nedokážeme vnímat najednou, jsme nuceni pobývat v rozděleném prostoru knihy, který jako nedokonalé ne-božské bytosti umíme překlenout jen intenzívním soustředěním čtení, v němž boříme tradiční časové schéma. Čas nás potom nezajímá - propadáme se a jsme v knize.
Axe Africa umí takový zázrak čtení přivodit, i když jen ve výjimečných chvílích, které přecházejí do obyčejnosti a místy až k lehkému prázdninovému čtivu.
David Jan Žák: Axe Africa. Labyrint. Praha 2006. 149 stran
Petr Fischer, HOSPODÁŘSKÉ NOVINY, 25. 7. 2006
Úleva, která se nakonec nedostavila
Prozaická prvotina Davida Jana Žáka (1971), vydaná jako svazek číslo šest v edici Fresh nakladatelství Labyrint, doznívá ve čtenáři v disharmonických tónech: novela Axe Africa, které předcházelo šest autorových knížek poezie, je sledem situací, spíš filmových sekvencí nebo propracovaných obrazů než klasických kapitol literárního díla, které se pohybují po osudové sinusoidě.
Hrdinové tu v každém momentě řeší svár duše s tělem: spouštějí se do hlubin bohémského života, na jehož dně zažívají extrémní zkušenosti s vlastní sexualitou nebo drogami, aby je vzápětí pomyslné skákadlo vymrštilo k duchovním výšinám, v nichž se proměňují v asketické bytosti David Jan Žák oddané křesťanství anebo buddhismu.
Občas to je děsivě intenzívní, ale zároveň zoufalý pohled: jak na postavu citově zraněného outsidera s nekonečným zmatkem v hlavě, tak na rozevřený chřtán všemožných ideologií, které právě tyto nešťastníky s gustem polykají - v citlivém prokreslování psychických základů této dichotomie David Jan Žák rozhodně není žákem, ale rovnou mistrem.
Milostný vztah Jakoba a Světlany, jejich sbližování a oddalování včetně tragického finále je sice osou knihy, ale zároveň pouhou startovní čárou k autorské experimentaci s příběhem: pod vlivem Robbe-Grilletova nového románu, Borgesova nebo Cotázarova magického realismu, ale také české verze postmoderny, jak ji známe z knih Jiřího Kratochvila, autor svérázně míchá časoprostorovými plochami, variuje jednotlivé úseky děje, rozostřuje jejich vyznění, vtahuje do hry sen, archetypální symboliku, vizionářskou halucinaci anebo motiv dvojníka či zrcadla, aby čtenáře zmátl, rozechvěl - a navnadil na příští, které už je dávno minulé.
Je to všechno jenom nezávazná literární fikce? Anebo má Axe Africa díky autorské senzitivitě a básnickému smyslu pro metafyzičnost dějů ke skutečnosti blíž, než si dokážeme připustit? Konec příběhu, odehrávající se ve vlaku, tradičním symbolu cesty čili touhy po změně, rámují život i smrt: "krásné prázdno", ale zároveň vědomí, že "očekávaná úleva se nedostavila". Všechno, naprosto všechno v próze Davida Jana Žáka je otevřené a plné možností. A tedy svobodné.
David Jan Žák: Axe Africa 6. svazek edice Fresh, Labyrint, Praha 2006, 152 strany
Radim Kopáč, PRÁVO, 19. 7. 2006
Axe Africa v českém balení David Jan Žák
Ačkoli prozaická prvotina jihočeského autora Davida Žáka, který si v posledních letech přidal pro literární svět ještě prostřední jméno Jan, nese exotický název, její děj je zasazen do ryze českého prostředí. I když ne vždy příliš běžného. Žákovy postavy vcházejí do dění novely Axe Africa přes pohnuté životní události, zlomy či traumata a ne právě v obvyklé časové posloupnosti. Čtenáři sice chvíli trvá, než si mozaiku dějových fragmentů poskládá do chronologického řetězce a sestaví vzájemné vazby, ale posléze si na autorův vypravěčský styl zvykne a začne jej vidět z jiného, niternějšího úhlu pohledu a přestane mu časová nenávaznost vadit. Ani hlavní postavy, ani jejich osudy však rozhodně nepatří do běžného průměru, jsou výjimečné už prvotními životními tragédiemi, které si nesou jako polozapomenuté zašifrované čipy pod povrchem své duše do všech dalších střetů s životními mimořádnostmi a zvraty.
Zhruba do třetiny knížky jste navzdory syrovému a chvílemi až provokujícímu vypravěčskému Žákovu jazyku přesvědčeni, že půjde jen o další deníkový popis nekonvenčních mladých lidí současnosti s jejich ujetostmi a vzpourami. Ovšem jen do okamžiku, kdy do hry začínají vstupovat sugestivní líčení paralelních imaginárních světů, mimochodem velice dobře jazykově zvládnuté. V tu chvíli dostává novela naprosto jinou dimenzi a také výrazovou sílu. To matné světlo odrazu Jakobových surrealistických vizí jako by přicházelo z obrazů Hieronyma Bosche, ale zároveň je zasazováno do ukotvujících rámů skutečnosti. S tím vším ostře kontrastují, třebaže tvoří s dějovou paralelou kompaktní celek, časté, detailní, až drsně realistické popisy erotických scén, snů a přání. Podle mého názoru se Davidu Žákovi, který má na kontě již řadu úspěšných básnických sbírek a časopiseckých publikací, tento start do knižní prózy skutečně povedl. Ať už budete při četbě zmítáni jakýmikoli pocity, knížku rozhodně neodložíte nedočtenou.
Váz.;šestý svazek edice Labyrint FRESH, 152 stran, cena 195 Kč.
Hanka Hosnedlová – JIHOČESKÉ LISTY (červenec 2006)
Zmätok prináša výnimočné čítanie
David Jan Žák: Axe Africa • Labyrint • Praha 2006
David Jan Žák (1971) je jedným z posledných „fresh“ autorov z dielne pražského vydavateľstva Labyrint, ktoré cielene podporuje talentovaných autorov - a nielen v Českej republike, veď nedávno tu vyšiel aj preklad Hvoreckého románu Plyš.
Tridsaťpäťročný Žák s veľmi kultivovaným rukopisom už má za sebou šesť zbierok poézie, jeho básne boli preložené do štyroch jazykov a parížsky Gallimard ich zaradil do Almanachu českej poézie druhej polovice 20. storočia.
Žákov prozaický debut, novela Axe Africa, je dynamickým sledom kratučkých, živo vykreslených kapitoliek, v ktorých sa v rôznych časoch a situáciách ocitajú vysokoškoláci Jakob a Světlana a ich blízki. Každý z iného prostredia, z inej krajiny, s hlavou plnou predstáv a túžob. Náhodou sa stretnú v Prahe, kde obaja študujú. Ich vzťah je jedna nekonečná, búrlivá sínusoida - až do špiku kostí prežívajú hľadanie zmyslu, samých seba, lásky, odpustenia, pochopenia.
V zmätku, keď skúmajú rôzne filozofie a náboženstvá, keď ich to hádže od mantinelu neviazanej sexuality k askéze, keď sa cítia osamelí a nevedia, čo je skutočnosť a čo sen, v tej spleti sa autor nebojí zachytiť silné emócie. Dokáže byť kruto priamy, ale vždy presvedčivý a nebanálny.
Ako priznal v jednom rozhovore, má rád ruských i latinsko-amerických autorov. U tých prvých obdivuje schopnosť vyjadriť veľké city, u druhých umenie kombinovať žánre, nevyhýbať sa „poklesnutému“, miešať časy, reálno s ireálnom.
Žákova próza je štrukturálne pestrá, nájdeme v nej ozveny nového románu a filmových techník, ale i priehrštie symbolov. Experimentálnosť nijako nekomplikuje čítanie textu; práve naopak, je tým najlepším vyjadrením zmätku v duši.
Dezodorant, ktorého výrobcovia sľubujú mladým mužom pri zvádzaní dievčat väčšie šance, sa v novele dvakrát mihne práve ako symbol mužskosti. Je tu však iná, naoko okrajová postava, Etiópčan Menbi, Jakobov kamarát „z mokrej štvrte“. On je sivou eminenciou a vysloví základnú myšlienku príbehu, keď cituje starovekých púštnych otcov a zároveň varuje Jakoba: Ak človek zachová poriadok, neprepadne zmätku.
A presne to dodržiava i Žák. V spleti myšlienok, štýlov a obrazov je citeľná osnova, ktorá textu dodáva obsahovú a formálnu jednotu a robí knihu výnimočnou.
Barbora Škovierová – SME, 27. 9. 2006
Jedným dychom
Vyjet v létě na dovolenou nebo prázdniny jen s jednou knihou je hazard. Je potřeba přibalit si žánrovou pestrost. První kategorií mohou být oblíbenci. Nové vydání
Anděla od Jáchyma Topola se nabízí. Skvělý text, ke kterému se vyplatí vrátit. Láska, droga, galérka, vysoká senzibilita. Nová úprava knihy je z dílny Juraje Horváta. Neměl by chybět ani nový překlad. Třeba
Zápisky z lochu od Kena Keseyho. Autor klasiky Vyhoďme ho z kola ven byl v roce 1967 zavřený za přechovávání marihuany na šest měsíců na pracovní farmu. Vedl si deník. Nejen psal, ale i ilustroval, takže jde i o knihu vizuální. Při čtení si možná vzpomenete i na další knihy autora – Skříňku s démonem, kde se plasticky vykresluje bláznivá a zrychlená atmosféra 60. let minulého století, kterými Kesey profrčel spolu s kámošema v pomalovaném autobusu Veselých šprýmařů, nebo na ságu dřevorubeckého rodu Tak mě někdy napadá. Kesey rozhodně nebyl jen autorem jedné knihy. V kufru či krosně je užitečné mít i nějaký rozhovor. Velmi netypickou knihou tohoto žánru jsou
Ženy z fary. Uspořádaly jí dvě manželky evangelických farářů. Téma hovorů je tedy jasné. Co to znamenalo a znamená být farářkou nebo tou, která faráře při jeho službě doprovází? A jak se vůbec ve 20. století žilo na českých evangelických farách? Jak vyšla matka několika dětí s platem 660 Kč? Nejstarší je devadesát let, nejmladší je čtyřicátnice. Jak se kličkovalo před StB, jak si lidé dokázali pomoci z nesnází, jak se žije s nepraktickým teologem a co všechno dokáže žena za jeden jediný den stihnout v rozkopaném domě bez odpadu a elektřiny. Čtenář by měl i v létě mít stálou odvahu k experimentu. Nebát se sáhnout po neznámé prvotině je dobrodružství. Kniha
Axe Africa od Davida Jana Žáka (1971) vyšla v edici Fresh nakladatelství Labyrint. A je skutečně čerstvá. Je to kniha generační, jazykově svižná, s imaginací plnou snění, nereálných odboček a hravosti. Je to kniha duchovního i tělesného hledání, ze které je cítit, že ji napsal autor, který píše obvykle poezii.
Tomáš Weiss
David Jan Žák: AXE AFRICA
Experimentální próza Axe Africa je příběhem ze současnosti. Fragmenty vztahů, veřejných i soukromých, se prolínají s vypravěčovou imaginací v různých časových a stylových rovinách, říká o barvitém a působivém prozaickém debutu vydavatelství Labyrint. Jestli však máte ze slova experiment strach, potom vás rádi uklidníme. Kniha je nadmíru čtivá, silná a především krásná! Ve své základní rovině, na níž se postupně nabalují nové a nové příběhy, rozkrývá životy dvou mladých lidí. Světlany, mladé a životaplné dívenky a Jakoba, rozervaného a neustále tápajícího mladého muže. Nečekejte žádná povídání typu Haliny P., anebo automatického textu Bohumila Hrabala. Axe Africa má silný nápad, jehož pointa je třešničkou na dortu. Kniha si pohrává se slovy, s lidskými osudy, náturami, a hlavně s faktem, jak si život hraje s námi. Jestliže chcete probdít jednu noc, zkuste to právě s tímto titulem, nebudete litovat. [Vydal Labyrint]
zdroj: Internet
Čtenář poezie
Ještěrka mhouří oči
Ještěrka mhouří oči
svůdně jako tanečnice
vplouvá do ložnice
A šup
už je v peřinách
Listí se tají dech
Tady bych si tipl autora – myslím, že se jmenuje David Jan Žák. Já mu tu knížku totiž křtil, tak to by bylo divný, kdybych ho nepoznal. Ono je hrozně náročné psát takové kraťounké básničky – a jsem zvědav, kam až David dojde v té své touze po stručnosti a nenásilné výstižnosti. Mně se to líbí – není to takové, že bych upadl na záda a urval si límec, ale je mi to sympatické. Navíc Davida mám rád i proto, že má za sebou zajímavou životní cestu, deset let dělal novináře, pracoval v Nově a všude možně, a nakonec ho srazilo auto. Doktoři mu řekli, že asi umře, a že když je vegetarián, tak se mu vůbec nebudou hojit kosti. Ale on se zahojil zázračně rychle. A to mi na něm právě připadá napínavý, skoro víc než ta báseň. Já myslím, že taková básnička se má číst jedna denně, a pak si s ní člověk chodí a tak si ji jako zkoumá – jestli vydrží. Protože takovéto malé básničky jsou v ideálním případě skoro hologramy, čím víc ji rozbaluješ a zkoumáš, rozvíjíš dál a dál, tím víc zjišťuješ, že ona funguje – pokud tedy má už ten diamantový charakter, je tím vybroušeným drahokamem.
Teď by byla legrace, kdyby to nebyl David Jan Žák.
Jaroslav Dušek – herec, improvizátor, pedagog, libretista etc.
Jak já to čtu, TVAR, 2. 6. 2005
Pražské nakladatelství DharmaGaia patří k nejvýraznějším vydavatelům dálnovýchodní duchovní literatury. Sepětí s tímto kontextem vykazuje i nová básnická sbírka Davida Jana Žáka (1971) Dešti mezi slova. Autor nabízí poezii, která se dotýká skryté podstaty naší existence. Je pro ni příznačná prostota výrazu a nekomplikovanost, básník se obejde bez abstraktních komentářů a náboženských zaklínadel. Neláká ho svět znamenaný výdobytky civilizace, ani nechce psát o materiálních obavách. Jeho poezie je vyvázána z hektického tempa současnosti. Nejedná se ovšem o uměle vytvořený azyl ani o únik k přírodní motivice. Jde spíše o jiný způsob nazírání skutečnosti, v němž dostává prostor zvláštní mysticismus, stejně jako hledání a nalézání rovnováhy s přírodou. Autora neovlivňuje pouze myšlení Dálného východu. Je mu blízké božské Óm i křesťanské Alelujá. Nacházíme zde řadu kroskulturních motivů, výrazný je vliv křesťanství a křesťanské mystiky, stejně jako i řada literárních a mimoliterárních vlivů. Snad jedinou vadou na kráse zůstávají komentáře Jeana Le Vachauxe, vykládající autora už jako klasika. Na to je opravdu ještě brzy.
Miroslav Chocholatý – HOST 07/2005 , červenec 2005
Klíč k rozšifrování veršů
Poněkud zvláštní název „Dešti mezi slova“ zvolil pro svou novou sbírku básní prachatický rodák David Jan Žák. Knížečku, kterou vydalo pražské nakladatelství DharmaGaia, slavnostně pokřtil na letošním mezinárodním knižním veletrhu herec Jaroslav Dušek. K májové prezentaci titulu patří i přednes Žákových básní v podání herce a režiséra českobudějovického studia Čro Jakuba Doubravy, který se v poslední době zviditelnil hlavní rolí ve filmu Kousek nebe. Knihu s úvodním slovem básníka Petra Krále a doslovem francouzského spisovatele Jeana Le Vachauxe ilustrovala Eva Tereza Išková-Prokopcová.
Žákovy básně osloví čtenáře zdánlivou jednoduchostí, která je však jen dvířky do další, podstatně hlubší dimenze vnímání světa. Někdy až bolestně krátké řádky veršů jsou jako úsporné tahy štětce na impresionistickém plátně, kde každá barva a každá skvrna mají svůj význam a své nezaměnitelné poselství. Šifrou k Žákovým metaforickým obrazům se tak stává schopnost vnímat a cítit na stejné frekvenci jako autor. Slova v jeho až sebezničující bezelstné otevřenosti a přirozeném hledání staletých pravd pod povrchem jsou malými průstřely do básníkova nitra, které je až po okraj plné nahých vět čekajících na černobílý kabátek zpodobnění. A když už je pošle do světa v šiku svých básní, nesou korouhev syrového člověčenství.
Hanka Hosnedlová – JIHOČESKÉ LISTY, květen 2005
David Jan Žák patří mezi současnými mladými autory k hledačům poezie absolutní, v níž dochází ke zdánlivě náhodným setkáním motivů co možná nejvíc disparátních, kde je umělecký obraz pojímán jako axiom (buď v něj uvěříš, a tedy jej realizuješ ve své fantazii, nebo neuvěříš – a Žákovy básně pro tebe zůstanou psány v jazyce nesrozumitelném) a imperativ: „roztanči tmavé okenice/ otoč hlavou svíci mezi zuby/ a hledej plamenné plachetnice“.
Nelze však říci, že by tento typ básnění byl zcela neodvozeným – za absolutní poezii bývá pokládán už traklovský expresionismus (k němuž má Žák blízko zvláště ve svých kratinkých „přírodních“ glosách); zaslechneš zde velmi silně ozvy jak „tendenčního“ surrealismu Havlíčkova(„ulice poseté popelem Španělsko hoří/ Ještě dnes se ve vlnách pohupovaly saze“; Lidskost bez přestávky/ slavnostně kamenuje“), tak také toho Řezníčkova („a ostrá bolest ryb/ rozevře temné vášně“), v němž se sexus snoubí s násilím, konání lidské s děním animálním („Z děcka vyběhl pes/ lámaně komolenou angličtinou/ zdravil“).
Žák není básníkem hlubinného ponoru do jádra věcí, k prapodstatě jejich bytí (nekritizuji, pojmenovávám). Dává spíše přednost hledání zdánlivě nemotivovaných, alogických souvislostí mezi nimi; kde jedna věc zrcadlí druhou právě proto tak ostře, že jsou si vzdáleny, že se spolu dosud nesetkaly.
Dochází tak k usvědčení řady básnických emblémů z jejich sémantické vyprázdněnosti, ba až kýčovitosti („V posteli mi rostou květiny/ jsou ostré a pálí/ nemohu se jich zbavit/ přece nebudu kvůli nim/ spát na zemi“), stejně jako je zde reflektovaná banálnost výpovědí rádobysmysluplných (Matky/ už nejsou co bývaly“).
Úroveň Žákova básnění poklesá tam, kde se rozvolněnost fantazie projevuje také gramatickou nekorektností (zejména v syntaxi) výstavby veršového projevu, kde se objevují bezděčná poetická klišé („ve větru pil bych beznaděj“), kde je původní a působivý obraz rozmělněn, rozbit, rozškatulkován básníkovou interpretací („Pastevci vyhnali poslední ovečku/ a už ji stříhají/ dohola dohola/ až nahá na kopci/ zimou se otřese“).
Tohoto nebezpečí si byl dobře vědom Jindřich Jůzl, editor nejnovější básnické sbírky Davida Jana Žáka. Do knížky Výlet zpátky proto z předchozí Žákovy tvorby (zejména ze sbírky Výkřik z hlubin psa, která vyšla v nakladatelství Velarium – kdo jednou spravedlivě zhodnotí nenápadnou, a přitom vskutku kulturotvornou činnost tohoto českobudějovického nakladatelského domu?) vybral především věci kratší.
Texty, které usilují o metricky přesný půdorys (na němž se spolupodílí také rým) a zároveň maximální, bizarně působící motivickou rozvolněnost, mají zde cosi z Morgensterna či L. Carrolla; osobně jim dávám přednost před křečovitou snahou býti neobvyklým a básníkem se spíše zdáti: „Nehněvej se zády k plotu růží rozčtvrtí/ květ/ Miluju v slze kdy mrholí/ a vztekám se proti sobě proti tobě zvíře já.“
Že může básník své fantazii popustit uzdu jedině tehdy, umí-li být maximálně přesným, dokazují verše „provinile zdvihá mlhu/ snad jen ze strachu/ chtěla chvíli sama/ míjet oblaka“, v nichž se píše o hlíně, nebo ty, ve kterých je erotická inspirace přetavena do slov adresovaných dívce: „netušíš že nebezpečí mezi spáry může krutě neublížit“.
Žákovy básně jsou obrazy (D. J. Žák se zabývá také uměním výtvarným), v nichž nová vrstva vždy překvapivě (a kontrastně!) doplňuje předchozí, aniž ji zcela překrývá – pod takto pozměněnou platností tušíš původní tóny: „Ze hřbitova zvolna kyne krokodýl/ zahalen v suché věnce/ miluje síťku po panence/ v mlhavém čase valí se hustý dým.“Verš „a na svět už za rohem číhá den“ si tedy žádá svého vyložení verši dalšími, například těmito: „Ke všemu se přiznáš/ šifrou.“
Ivo Harák – Literární noviny; recenze; Výkřik z hlubin psa; 7. 8. 1996