KNIHY |> TEXTY <| RECENZE | OBRAZY | AUTORSKÉ ČTENÍ | PRODEJ AUTORSKÝCH TISKŮ | VIDEOSEKCE

Divadlo - povídka

Bedlivě sledoval tváře osob. Ty se mu však zanedlouho začaly slévat v jednolitou hmotu. Promnul si oči a začal čistit brýle. Všiml si i lóží, jež se táhly podél bočních stěn. V nich poposedávali lidičky s kukátky, zřejmě proto, aby se mohli dobrat až k samému nitru protagonistů, ke kořenům, které bláhově hledali na povrchu, a zjistit jejich vztah k přítomnosti. Spatřil i malý balkónek po pravé straně. Byl smutně prázdný. Tonul v temnotě.
„Že by se v něm nikdo nehodlal opájet hlubokým uměleckým zážitkem a odpoutat se tím od všedních věcí a stát se člověkem?“
Korpulentní žena, která stála před ním se otočila a vyštěkla: „Na toho nám nesahej…!“
Byl zmatený. Opřel se o stěnu tak, aby se mu stálo co nejpohodlněji. Přemohla jej únava, zavírala se mu víčka a brýle sklouzly po odrazovém můstku nosu a vznášely se, kroužily, chvílemi i nabíraly výšku, až byly tak vysoko…
…prodíral se prázdným hledištěm. Příliš ho nepřekvapilo, že jsou na sedadlech zapálené svíce. Šel od pódia směrem k zadním řadám a čím dál více si uvědomoval přítomnost jemných, skoro neslyšitelných, tónů. Byl jimi prostoupen. Přitahován podivně podmanivou silou zrychloval, aby jim byl blíž. Až v zadu u zdi seděli tři muzikanti, byli natolik pohrouženi sami do sebe, že jeho přítomnost neregistrovali, hráli nahými smyčci a violoncelly. On a ona. Zavřená víčka strážící si svět harmonie. Trojlístek dotvářel neoholený kytarista. Prameny vlasů mu stékaly po tvářích, jako stékají slzy, a splývaly se strunami. Jean cítil volnost. Volnost ptáků. Viděl je, jak se vznášejí nad jezerem a vidí očima ryb, zatímco se ryby pohybují jezerem bez hranic a předsudků…
…svět se roztočil v rytmu kolotočů, nabral stabilních obrátek a nakonec pomalu zklidňoval tempo. Jean už vnímal i jednotlivé obličeje. Kolem něho se pohybovali skoro samí mladí lidé, trochu neupravení, přesto tiší a ohleduplní.
Na pódium vstoupil mladík, usedl k piánu a hrál. Klávesy hladil každým kouskem svého těla. Citlivá melodie se vkrádala do mozků všech přítomných. Začal pomalu, skoro rozvážně, měnil tempo melodie, to náhle zrychlovalo, až hudba vybuchla v směsici nesourodých až vulgárních tónů. Klavírista, do té chvíle klidný, se zmítal, nyní již opravdu hrál každým kouskem svého těla, bušil do kláves hlavou a chodidly, pěstmi se snažil zničit poslední kousek melodie uvízlé kdesi uvnitř v lanoví strun. Narážel do basů. Byl hořký. Surový.
Viktora tento styl hry zarazil, zřejmě na něco podobného nebyl zvyklý, ještě více byl však udiven počínáním diváků. Všichni stáli, buď se drželi za ruce, nebo šíleně tancovali.. Teprve nyní si uvědomil, že klavírista není na pódiu sám, kousek od něho postával naprosto klidný basista hned vedle bubeník. V přítmí se choulil dirigent, aniž by si uvědomil, že před svým orchestrem klečí.
V zamlženém oparu seděli i tři muzikanti, ti co žijí životem ryb a dívají se očima ptáků.
Na pódium vyskočil jeden z mladíků a nadšeně cosi řval do davu. Všichni souhlasili. Jean jen vyděšeně pozoroval, jak odhazují šaty daleko od sebe a tančí ve stále šílenějším rytmu. Raději usedl uprostřed sálu, zavřel oči a nechal se unášet a postupně vtahovat…
…procházel zapadlými uličkami nočního města. Byly jen skromně ozářené pouličními lampami. Musel jít podél plesnivé zdi. Zakopával.
Konečně našel ono zákoutí, které celou dobu hledal. Tma. Došel až tam k té zdi popraskané vrásčitou přítomností. Hned naproti byl cíl. Vkročil do zakouřené místnosti, zaplněné jeho „známými“ z divadla. Zdravili, jako by na Viktora už čekali. Usedl mezi ně. Někteří byli již přiopilí, jiní polehávali. V koutě skupinka mladíků pokuřovala trávu. Viktor pil pivo, zapálil si cigaretu.
„Ahoj, čekala jsem na tebe.“
Usedla mu na klín.
Líbali se.
Uprostřed zapomínání vstoupil do místnosti přísně vyhlížející mladík. Všechny přítomné sjel pohledem. Střízlivěli, vstali a vyšli za ním do sychravé noci zamlžených ulic.
Viktor se ocitl u rozpraskané zdi. Byl trochu opilý. Za ostatními se nevydal. Otočil se a vyrazil na opačnou stranu. Neurazil snad ani deset metrů. Zaslechl za sebou dunící kroky. Raději zrychlil krok. Prodíral se mlhou. Zastavil. Před ním stála prošedivělá zeď skutečnosti. Kroky se přiblížily. Viktor se otočil a spatřil rojnici postav. Ano, už si vzpomněl, jsou to ony, vídával je častokrát, vždy jej pronásledovaly do chvíle, než se celý upocený probudil. Přitiskl se ke zdi. Raději zavřel oči a bytostně srostl se základy staré zdi…
…opíral se o zadní stěnu a pozoroval virtuosku. Za bouřlivých ovací usedla k varhanám. Lidé se nechali uchvátit její krásou.
„Je božská…“ vzdychl si senilní pán, který seděl nedaleko Viktora.
„Představ si ji nahou…“ zasnil se zase mladičký student.
Viktor si vzpomněl na jeden ze svých snů. Byl starým varhaníkem v jednom klášteře. Přes zavřená víčka vzpomínal na doby, kdy hrával na akordeon lechtivé písničky. Lehával poblíž řeky, kde se děvčata ráda koupávala nahá. Potom se s nimi honíval loukami. Když byl dostižen, musel hrát, zpívat a milovat se s nimi. Stařec vždy procitl a uvědomil si, že na rozbitých a špinavých lavicích už nikdo neprosí Boha za lepší zítřek. Procházel mezi sutinami polorozbořeného oltáře, prohlížel si zbytky fresek, náhrobků významných panovníků a rozřezaného Krista…
…v sále se rozmnožili lidé, jako na jarmarku. Klauni se ukláněli za své nepovedené vtipy. Zápasníci obnažili bicepsy před rachitickými dámami. Mezi nimi pobíhala šedivá krysa a hledala, kde co ukrást.
„Dojde ke stěhování národa,“ pronesl stařeček, který umíral.
„…teď se tu všichni sešli, aby mohl Bůh s nimi zatočit v kolu kolu mlýnském… zapomenou a utečou.“
„Kdo? A kam?“
„Na všechny strany!“
„A koho?“
Dědeček zemřel…
…Viktor utíkal. Běžel sám před sedadly, balkony, skvostnou výzdobou i sám před sebou. Před člověkem – společností. Vyběhl z hlediště a mířil k foyeru…
…slečna se ukláněla. Mohutný, jednolitý potlesk zahlušil prostor. Usedla a jakýsi stařík jí urovnával partituru. Krátká pauza a již první tóny se zabodávaly do svědomí jako jehličky. Varhany rozehrávaly osudovost...
…Viktor probíhal chodbami, narážel, padal, vracel se a mířil dál. Pot mu již stékal v čúrcích k bradě i dál…
…virtuoska byla rozehrána, její zavřená víčka otevírala oči slepcům a tupcům, kteří po tisíciletí slepoty, nyní oslepeni krásou, umírali hromadně, aniž by pochopili proč. Stařík se sehnul k její šíji a…
…Viktor se skláněl k dláždění uliček nočního města. Nevěděl. Prodíral se prázdnými bary, náměstími, plácky. Ale, proč zrovna on? Nebylo to snad brýlemi z dob našich dědečků a pradědečků?…
…rozepnul její kostým, tak jako se utrhávají kvítky z květu – má mě ráda… nemá mě ráda… s tím se však stařec nespokojil. Využil její zahleděnosti do čistoty a snu. V té chvíli vysvlékl dívku do naha…
…Viktora opustily síly. Snaha najít smysl se rozpadla a s ní i naděje. Naskočil do tramvaje…
…začal ji vzrušeně hladit po úzkých ramenech. Prsty se stávaly hbitějšími, ztrácely vrásčitou strnulost. Zrak lidí v hledišti nezúčastněně směřoval k jevišti. Nasycená smečka neútočí na hladového samotáře…
…Viktor vyskočil na osamělé zastávce a pokračoval v běhu. Štvaný jedinec ze společnosti zaslepených řečníků a umlčených věštců…
…seriózně vyhlížející muž v hledišti vstal. Byl klidný. Ruku vsunul do svého saka a cosi vytáhl. Rozmáchl se a hodil…
…Viktor letěl jako sestřelený pták…
…nahá dívka se sesunula, s rudou skvrnou v týlu, na podlahu jeviště. Ticho pohltilo prostor. Ticho jako před stvořením. Ticho jako na úplném konci…
…Viktor upadl. Nemělo už smysl hledat cestu. Nic nemělo smysl. Vše bylo ztraceno. S ozvěnou tónů se objevila i konečná stanice, kdy cesta by dál vedla jen přes kompromis a ponížení. Viktor ležel uprostřed starobylého mostu. Byla noc. Konec, po němž obvykle přichází začátek…
…hudba se prosákla až k samé podstatě noci, noc a hudba se spojily v jeden neoddělitelný celek, jenž mrazil krutou realitou všedního dění. Zamrazil a zaskočil člověka přímo v jeho rozletu. Dopadl na zem. Nebyl však zasažen natolik, aby si neuvědomoval své hodnoty a cíl… ztrácející se. Mlha, která se spojila s nocí, noc propojená s hudbou. Noc podala pomocnou ruku zítřku a ustoupila ze scény. Městem poletovaly cáry mlh a marně hledaly temnotu. Tmu, ve které se zbabělci ukrývají.
Uprostřed mostu kdosi ležel, jakoby srostlý s kamenem, jakoby sám kámen. Viktor byl prostoupen bolestí, ucho tisknul k dlažbě, snad v očekávání, že se dostaví záchvěvy, které by otřásly i samotnými základy. Most by se pohnul a Viktora spolu s kamením a mlhou vylil do chladné přítomnosti. Vyčkával…
…a vše bylo jako na začátku. Tedy – skoro. Noc ustoupila, mlha se plížila při zemi, snad se styděla za svou zaprodanost noci. Město se pomalu probouzelo a hledalo samo sebe. Našlo však jen své úlomky. Ze střípků své slavné hrdosti skládalo zvolna novou přítomnost…
…svět se roztočil a s ním i lidé, kteří se proměnili v hustou kaši. S oroseným čelem se probral, zdvihl brýle a všiml si, že v lóžích je stále ještě tma. Zazněla fanfára, její hřmotné tóny ještě doznívaly, postupně se rozsvěcovaly jednotlivé lustry a nakonec se rozzářil i malý balkónek po pravé straně.
„Buď světlo, i bylo světlo.“
Lidé povstali a pozdravili malého seschlého človíčka, který vstoupil na balkónek. Snažil se usmát a pokynul aspoň na pozdrav. I seřazení herci na jevišti se sklonili před tímto staříkem. Jakmile usedl, pohasla světla a hra začala…

Září 1989