KNIHY |> TEXTY <| RECENZE | OBRAZY | AUTORSKÉ ČTENÍ | PRODEJ AUTORSKÝCH TISKŮ | VIDEOSEKCE
Jelenářovo dítě - hra
napsali: Pavel Dvořák, Tomáš Halama, David Jan Žák
Osoby a obsazení:
Květa …………..................……….. David Jan Žák
1. myslivec ………………........….. Tomáš Halama
2. myslivec ………………….......... David Jan Žák
Učitel ………………..................….. Tomáš Halama
Velká Marie ………………........….. David Jan Žák
Malá Marie ………….........……….. Pavel Dvořák
Jelenář Zdeněk ………………….. Pavel Dvořák
Rekvizity představující lesní mýtinu jsou omezeny na nevzhledný opelíchaný stromek a něco, co do lesa nepatří (např. pneumatika nebo igelit).
OBRAZ 1.
Na scénu vjíždí za hlomozu z reproduktorů kašírovaný králík v nadživotní velikosti. Dojede doprostřed scény, zastaví se, hlomoz utichne. Kašírovaný králík civí svým přiblblým výrazem do hlediště asi 50 s.
Kašírovaný králík: (pohrdlivě, hlas z reproduktoru temně dunivý) Myslivci, cha cha cha cha…
kašírovaný králík za hlomozu odjede
OBRAZ 2.
scéna zůstává nezměněna
Přicházejí dva myslivci s fotoaparátem a trofejemi. Budou se fotit. Oblečeni jsou do kamizolek zelených. Trofejemi jsou mj. motýli, paroží, kůže z krávy, apod. Mají vycházkové hole, u torny mají zavěšeno kdejaké plyšové zvířátko. Jsou hluční a smějí se.Hovoří na sebe hlasitě.
1. myslivec: Hej, myslivci, co říkáte týhle mýtině?
2. myslivec: Jasně, tady zůstaneme, dál už stejně nedojdeme.
1. myslivec: Už nemůžeme.
Složí harampádí, postaví stativ s fotoaparátem a pózují.
2. myslivec: Pozór, vyletí ptáček!
Jako na povel oba popadnou hole a zalící ve stejném směru nad fotoaparát.
1. i 2. myslivec: (po kratičké pauze) Bum, bum, bum, prásk, bum!!!
2. myslivec: Já ho dostal!
1. myslivec: Já ho taky dostal!
(spokojení myslivci usedají)
2. myslivec: Hej, myslivci, taky když ho dostanete, tak vás přepadne takovej divnej pocit?
1. myslivec: To se ví.
2. myslivec: To se neví.
1. myslivec: Kdo ví?
2. myslivec: Žádný neví.
1. myslivec: Žádný neví.
2. myslivec: To řekl jsem dřív já!
1. myslivec: To řekl první 1. myslivec.
2. myslivec: Ne, to řekl první 2. myslivec.
1. myslivec: Druhý to ale řekl 1. myslivec.
2.myslivec: Myslí tím 1. myslivec, že to řekl první 2. myslivec?
1. myslivec: Nevím, co řekl první 2. myslivec, ale vím, že první to řekl 1. myslivec.
2. myslivec: Hej, myslivci, není důležité, kdo co řekl první. Jsme tu přeci od toho, abychom byli potichu. Je tu hodně lovné zvěře a jsou tu dva myslivci, co ji umí pořádně vyplašit. Nebude lepší, když si zazpíváme? (začne zpívat kánon)
(zpívají)
Poseďme si všichni /:na posedu:/
Uvidíme jeleny tam v nedohlednu, /:v nedohlednu:/
Poseďme si
Poseďme si
Poseďme si na jelenu, na jelenu
Ráno, večer, v poledne i v noci
Na posedu, na posedu
Poseďme si
Poseďme si
Poseďme si na jelenu, na jelenu
Na jeléénúúúúúú
2. myslivec: Pojďme se ještě někam vyfotit!
(odcházejí)
OBRAZ 3.
scéna zůstává nezměněna
Přichází učitel se ženou a dcerou, která vypadá jako jeho dcera.
Učitel: Marie, jak můžeš říkat před malou Marií takové slovo?
Velká Marie: Jaké slovo máš na mysli, Cukrouši?
Učitel: Nejsem Cukrouš, Marie. Kolikrát ti to mám opakovat?
Malá Marie: Mami, tak už mu neříkej Cukrouši, když mu to tak vadí. Tatí, co je tohle za kytičku?
Učitel: To je sukulent. Vidíš, jak má načervenalý pestík?
Malá Marie: A tatí, co je tohle?
Učitel: Asi nějaký konsonant nebo ibišek, víš.
Velká Marie: A Cukrouši, tohle se také jí? (ukazuje na opelichaný stromek)
Učitel: Na tohle bacha, Marie. To může být i rulík, četl jsem o něm diktát na vyjmenovaná slova.
Malá Marie: A nenapíšeme si nějaký diktát?
Učitel: Dobrá, ale nemyslete si, že bude jednoduchý. Pište! (když vyndají náčiní, diktuje) Láčkovci uviděli v lese kaktus. Aby ho taky neviděli, když byl tak veliký. Zbrojnoši smýkali šestinedělkami v leže. My je neviděli. Viděly je města? Viděla je Bílina. Máte to? Tak si to ještě celé přečteme. Tak a sbíráme. (odebere jim diktáty a podívá se do nich v rychlosti). Á to je hrozné. Tady máte obě stejnou chybu ve slově Láčkovci a tady je dokonce ABI. No, takový hezký výlet, to si ho nemůžeme pokazit. Víte co? Já ty vaše diktáty takhle zmačkám a pro jednou je nezapočítám do celkové klasifikace. (zahodí papírky za sebe).
Velká Marie: Pardon, už opravdu musím, ale stále vás poslouchám. (odchází)
Na scénu vjede kašírovaný králík.
Kašírovaný králík: (hlas z reproduktoru temně dunivý) No to si uklidíte!!!
Učitel: Ukliďte si to!
Velká Marie se vrátí a s malou Marií uklízejí své diktáty.
Kašírovaný králík: (hlas z reproduktoru temně dunivý) A teď hajdy z lesa!!!
Malá Marie: Tatí, co je to za zvířátko?
Učitel: Kašírovaný králík, dítě nešťastný.
(Učitel a Velká Marie zpívají)
Je to dítě vůbec šťastný
Když je nešťastný
Je to dítě vůbec mastný
Když je neslaný
Je to vůbec dítě
Anebo nedítě
Našli jsme ho v břiše
Nebo v úkrytě
Je to dítě vůbec dcera
Nebo synovec
Je to dítě malá žena
Nebo jenom věc
Je to naše dítě
Je to naše věc
Není to však jelen
Ani jezevec
ou jéé
Malá Marie: A tati, kdy začneme klást pasti?
Velká Marie: Až dohoubaříme.
Učitel: A natrháme malin.
Malá Marie: A nadýcháme se čerstvého vzduchu.
Velká Marie: A odpočineme si v lese.
Učitel: A pokocháme se mechem a mraveništěm.
Malá Marie: A ušpiníme se smolou.
(odcházejí pomalu ze scény, hlasy znějí do ztracena)
Velká Marie: A vysbíráme šišky.
Učitel: A doneseme do lesa dříví.
Kašírovaný králík odjíždí ze scény.
OBRAZ 4.
scéna zůstává nezměněna
Přicházejí dva milenci. Ona - intelektuálka, a on - neintelektuál. Drží se za ruce.
Květa: Vy se mi snad zdáte, Zdeňku.
Zdeněk: To je těžký, když já to neumím tak říct, Nováková.
Květa: Vy blázínku jeden, jaká Nováková. Vždyť mi říkejte klidně Květo. Vždyť jsme tu sami, v přírodě (přijíždí kašírovaný králík, hned vzápětí přichází Zdeněk), mezi květenou, blatouchy, máky, žabkami a listím.
Kašírovaný králík: (hlas z reproduktoru temně dunivý)A vida je, hrdličky!
Květa: Lumpus kásirus extra – králík kašírovaný veliký, Zdeňku.
Zdeněk: Já to tak stejně Květo neumim říct. Já jsem jenom obyčejný jelenář. Navádím jen jeleny ke krmelcům a v říji k páření. Mám jen těch pár tříd, Květo. Není vysoká, jako vysoká.
Květa: No vidíte, a to se mi právě na vás líbí, Zdeňku. Ta práce s jeleny v říji. Víte, jak se řekne latinsky jelen? (On mlčí, ona ho chvilku nechá přemýšlet a pak řekne) Antimonium, Zdeňku.
Zdeněk: To je úžasný, Květko!
Kašírovaný králík: (hlas z reproduktoru temně dunivý) ÚŽASNÉ!
Květa: Jakobych opět zaslechla Lumpus kásirus extra, Zdeňku. V přírodě, která je domovem všem těm rozkošným tvorečkům … (a omdlí mu do náruče)
Zdeněk: Co ti je, Nováková? Co blázníš?
Květa: Ach, Zdeňku, já omdlím. (Ztrefuje se mu do náruče)
Zdeněk: Co zas blbneš, dyť nás tu každej vidí.
Květa: Na to teď přeci, Zdeňku, nemyslíte! Říkejte mi latinsky soulož, prosím. (vzrušeně) Říkejte, říkejte! Říje! Říje!
Kašírovaný králík: (hlas z reproduktoru temně dunivý) A vida jí! Už zpívá!
Květa: (zpívá)
Sexu, odolávám sexu
Nechcu odolávat sexu
Sexi, sexi, sexi, sexi
Nechci sexuální testy
Ja cha cha cha cha cha cha cha chá
Ja cha cha cha cha cha cha cha chá
Šílená je touha ma ma ma ma má
Absolutně nezpoutaná
Dozpívá a oba milenci se odválejí jako sudy ze scény, každý sám. Po chvíli odjede i kašírovaný králík
OBRAZ 5.
scéna zůstává nezměněna, jen je na ní plyšový pejsek a kachnička na kolečkách
Přicházejí naši známí myslivci, jeden i druhý. Mají stejné rekvizity.
1. myslivec: Hej myslivci, a co tady? (staví stativ)
2. myslivec: Vidíte to co já?
1. myslivec: Tiše, ať nevyplašíme zvěř.
2. myslivec: Tak schválně!
(Oba hlasitě tleskají, jako když plaší zvířátka. Těm je to ale srdečně jedno.)
Myslivci: Huš! Huš! Huš!
(zvířátka odjedou ze scény)
Myslivci: (Chytnou se kolem ramen a zapějí.)
Ná ná ná na na na náá
na na na náá
Hééj hůš
1. myslivec: Já říkám, že myslivcům v lese nic nechybí. Co vy na to myslivci?
2. myslivec: Někdy si to taky tak říkám, 1. myslivče, ale jindy, když jsem v lese déle sám, si zase říkám, ale… já to asi neřeknu.
1. myslivec: No tak, no tak. Myslivci si přeci nic netají.
2. myslivec: Já vím. Tak já to tedy řeknu. Někdy mi tak nějak chybí ta, no ta…
1. myslivec: Á, já vím, já vím! Nějaká pěkná křepelička, co? Cha-cha-cha… (plácne ho po rameni)
2. myslivec: Né, 1. myslivče, to né.
1. myslivec: Jen se nedělej, a co tedy?
2. myslivec: Ta, no – lesní moudrost.
1. myslivec: Jo, ták. Tak na to já můžu říct, jak mne jednou oslovil les.
2. myslivec: Tebe oslovil les? Vypravuj nám to, prosím.
1. myslivec: Já nevím, jestli to ještě chcete slyšet?
2. myslivec: Vypravuj!
1. myslivec: To bylo v lese. Jdu vám takhle na číhanou a rovnou do lesa. Když tu náhle!! 1. myslivec se lekne) Když tu náhle slyším volání lesa. Myslivče! První z myslivců, hovoří k tobě tvůj les! Dobře mě poslouchej!
2. myslivec: A co bylo dál?!
1. myslivec: Les už dál neřekl nic. (Myslivci moudře pokyvují a odcházejí ze scény.)
OBRAZ 6.
scéna zůstává nezměněna
(Na scénu vjíždí za hlomozu z reproduktorů kašírovaný králík v nadživotní velikosti. Dojede doprostřed scény, zastaví se, hlomoz utichne. Kašírovaný králík civí svým přiblblým výrazem do hlediště asi 15 s.)
Kašírovaný králík: Chlapci se mne často ptají, jaké příběhy jsou dobré příběhy. Frantíkovi se třeba líbí dlouhé příběhy a Toníkovi krátké. Co je lepší? Jsou lepší dlouhé příběhy anebo krátké příběhy? Má pravdu Frantík anebo Toník? Ani jeden. Není důležité, jestli jsou příběhy dlouhé nebo krátké. Důležité je, aby byly dobré. A kdo je píše, musí mít důvod, proč je píše. A když takový důvod nemá, příběhy za nic nestojí. A znám několik chlapců, kteří takhle dokonce napsali divadelní hru. Co vy na to, čumilové? (odjíždí ze scény)
OBRAZ 7.
scéna zůstává nezměněna
1. myslivec: (vbíhá na scénu) Kde jsem ji jen nechal? A, tady je. No, konečně. Co jsem se ji já jen nahledal.
Květa: (přibíhá na scénu, oči v sloup, pěstičky zaťaté) Bl-be-ček!
1. myslivec: Já? To myslíte mne?
Květa: (vykřikne překvapeně) Myslivééc! (filmově omdlí)
1. myslivec: Ježíš šmarjá! Co je vám, panenko? (tleská na ni) No, tak! No, tak! Snad jsem vás nevyplašil, křepeličko?
Květa: (probouzí se) Jéé? Né – né – nevyplašil. Vy jste opravdový myslivec?
1. myslivec: Ano, myslivec. Já tu jen zapomněl flintu, ale už jsem ji našel. (ukazuje jí hůl)
Květa: Vy se mi snad jen zdáte, myslivče. Jen jestli nejste taky jelenář?
1. myslivec: Já a jelenář? My jsme myslivci.
Květa: To je dobře. Chodíte rád do lesa, Zdeňku?
1. myslivec: Jak víte, že se jmenuji Zdeněk?
Květa: Nevím mně to jen tak ujelo. A že mě nechytíte!! (utíká pryč ze scény)
1. myslivec: (zpívá píseň)
Panenko
neutíkej, neutíkej, panenko
myslivec jsem, jak se patří, panenko
Panenko
neutíkej, neutíkej, panenko
panenko, myslivec jsem já
(odbíhá týmž směrem)
OBRAZ 8.
scéna zůstává nezměněna
Velká Marie: (přichází a volá) Marie! Malá Marie! Kam ses mi schovala, holčičko moje? Malá Marie! Kde tě mám, dítě nešťastný. Ach jo, kde jen může být? (usedá)
Zdeněk: (přichází) Ženská, co tu tak ječíte na lesy! To vám nevadí, že vy – plašíte jeleny?!
Velká Marie: (když ho zahlédne vytahuje psací náčiní) Jak jste to říkal? Můžete mi to zopakovat? Nerada bych udělala pravopisnou hrubku. Bylo tam vyplašíte nebo vy plašíte? I když je to vlastně jedno.
Zdeněk: Vy plašíte jeleny!
Velká Marie: (opakuje po něm a zapisuje) Vy plašíte jeleny.
Zdeněk: Já že plaším jeleny? Já? Vyučený jelenář! To mám za všechno? Já, kterej je navádí? Květa se kvůli tomu se mnou rozešla. Magda se kvůli tomu se mnou rozešla. Jelena se kvůli tomu se mnou rozešla. A já že plaším jeleny?
Velká Marie: Můžete pomaleji. Není to sice moc těžké, ale při tomhle tempu tak akorát nasekám spoustu chyb z nepozornosti nebo v interpunkci.
Zdeněk: Promiňte, ale to bylo latinsky, že jo? Víte jak se řekne latinsky jelen? To určitě nevíte? Antimó... něco. No a co? Co má být? Já je aspoň neplaším. Jéje-jé, ty ženy, (hovoří k publiku) mám já to s nimi trápení. Narazím někdy na tu pravou? Milou, hodnou, nenápadnou? Zatím asi nemám štěstí, jedna je krásná, chytrá až běda, ale divoká tak, že vyplaší i mne. A tahle? Ta pořád něco píše, krásná taky je, ale podle všeho už je stejně zadaná. Ach ženy které potkávám, jak jste si podobné! (odchází)
Velká Marie: Jak to mám asi stihnout (semetricky). To zas bude chyb. (odchází)
OBRAZ 9.
scéna zůstává nezměněna
Učitel: (přichází) Marie! Malá Marie! Kam ses mi schovala, holčičko moje? Malá Marie! Kde tě mám, dítě nešťastný?! Ach jo, kde jen může ta holka být? No tak, hra na schovku nám skončila! Musíme ještě najít maminku! (naslouchá a rozhlíží se směrem za publikum) Ach jo, to je tak, když našinec chce hrát na schovávanou. To se pak hned všichni schovají a nikdo pořádně neví kam. O ženu strach nemám ta se neztratí. Naučil jsem ji celkem slušně zacházet s buzolou, ale malá Marie, ta se ztratí jedna dvě. Kdybychom si alespoň stačili vysvětlit pravidla hry, jako že, když už se stmívá, tak hra končí. Ale malá Marie když se schová, tak neví, kdy přestat. To bych ji tu mohl hledat třeba deset let, když na to přijde. Ale můžu já tady strávit hledáním deset let? No nemůžu.
Květa: (přibíhá na scénu, oči v sloup, pěstičky zaťaté) Bl-be-ček!
Učitel: Já a blbeček? S pedagogickou fakultou?
Květa: Uči-tel!! (omdlí jako před tím)
Učitel: Ježiš šmarjá! Co je vám, slečno? A – ha. Ticho, teplo, tekutiny, tišící prostředky a na to třetí jsem jako vždycky zapomněl. Ale co. Uložím si vás nyní do stabilizované polohy... (učiní tak) Táák a teď, konečně, dlouho očekávané umělé dýchání. (nadechne se se zalíbením)Je to úplně můj typ!
Květa: Než to učiníš, Zdeňku, slib, že si mne vezmeš.
Učitel: Jak víte, že se jmenuji Zdeněk? Tak mi říkala akorát 4. B?
Květa: Mně to jen tak ujelo. Doufám, že jste opravdový učitel a ne nějaký jelenář, natož pak myslivec?!
Učitel: To známe, já vám to řeknu a vy se mi schováte.
Květa: Tak vezmeš nebo nevezmeš?
Učitel: Už jsem si jednu z vaší třídy vzal, Nováková.
Květa: Nevzal.
Učitel: Vzal.
Květa: Nevzal! (utíká do lesa)
Učitel: Vzal a vzal a vzal.
Květa: (ozývá se pouze její hlas) A stejně nevzal! A že mě nechytíte!
Učitel: Vzal a tebe si také vezmu, Nováková! (utíká za ní, zastaví se a zvolá směrem k divákům)
OBRAZ 10.
scéna zůstává nezměněna
Přijíždí kašírovaný králík, zastaví se. Reprodukovaná hudba zpustí reprodukovaný svatební pochod. Přichází svatebčané, učitel a Květa.
Kašírovaný králík: Sešli jsme se zde, abychom uzavřeli jedno manželství. Ještě než přistoupíme ke slavnostnímu slibu, připomeňme si důležitost celého aktu. Úkolem manželství není jenom společně jíst a hopkat ruku v ruce po lesích. Hlavním posláním každého páru je především přivést na svět potomky. A to si, prosím, zapište za uši. Ono to totiž prvním vrhem nekončí. Splodit a vychovat skutečného šampióna, který by zaznamenal třeba i úspěch na mezinárodní výstavě, to chce, přátelé kuráž a rychlost. A já pevně věřím, že vám nejsou známy závažné důvody, proč byste právě vy nemohli uspět. A nyní se táži vás, pane učiteli, berete si zde přítomnou Květu Novákovou dobrovolně?
Učitel: Ne.
Kašírovaný králík: A nyní se táži vás, Květo Nováková, berete si zde přítomného pana učitele dobrovolně?
Květa: To zrovna! On mě oplodní a nebude z toho šampión.
Učitel: A proč by nebyl, Květo? Mám pedagogickou fakultu, na to nezapomínej!
Květa: Protože jsi stejný jako ti ostatní. Králíku, že mě nedohoníš, králíku! (odbíhá)
Kašírovaný králík: No počkej, Nováková! (odjíždí za ní)
Učitel: To byl ale obřad, hlavně že to neviděla moje Marie. (překvapeně kroutí hlavou a odchází)
OBRAZ 11.
Scéna zůstává nezměněna
Na scénu přichází herci v civilu a zpívají recitálovou skladbu během které uplyne deset let.
David: Vážení přátelé
Tomáš a Pavel:
/: Čas plyne jako řeka
10 let pro králíka
10 let pro člověka
a léta běží
hodiny bijí
a dny se vlečou :/ (pořád dokola)
David: (po odříkání první sloky)
Vítáme Vás na představení divadla Karel. Během této skladby uplyne 10 let.
Deset let.
Hodina má 60 minut.
Minuta 60 vteřin.
Rok velkou spoustu dní.
Deset let 87 tisíc hodin – přibližně.
A je to strašná spousta času
A ten čas plyne, jako ta řeka… (přidává se k ostatním)
Všichni:
Čas plyne jako voda v řece
10 let pro králíka
10 let pro člověka
a léta běží
hodiny bijí
a dny se vlečou
a píseň zní
a život – ten jde stále dál
OBRAZ 12.
Scéna zůstává nezměněna
Na scéně Květa, rozhazuje ze zástěry imaginární bobky jako když seje.
Květa: Deset let života s králíkem. Mám ho ráda, dokonce víc než si slušný člověk dovede představit. Ale co z toho života mám! To bylo řečí o šampiónech, ale co z toho zbylo? Jen samé bobky, (koukne se do hrsti) posedávání po mýtinách a věčný strach z myslivců. Co bych dnes po letech za myslivce dala? Co za myslivce, ani jelenář není k zahození! Takový Zdeněk, každou říji ho vídám, jak navádí jeleny. Vždycky je vyplaší, trumbera. Oči bych na něm mohla nechat. Ale nesmí se to dozvědět můj starej. Bobek by to nepřežil. Jen kdyby věděl, co všechno před ním ukrývám (pohladí si břicho). Dala bych si okurčičku nebo zákusek. Mňam, mňam. (prožívá své chutě na jídlo) Hmmm, nebo topinku se smaženým hermelínem. Buchtičky se šodó a gothaj!
Kašírovaný králík: (přijíždí) Říkala jsi něco, Květo?
Květa: Ale nic, Bobku. Ten je snad úplně hluchej.
Kašírovaný králík: Tak to byli myslivci, honem pryč odtud!
Květa ho vytlačí ze scény.
OBRAZ 13.
Scéna zůstává nezměněna, pouze přibyla zvířátka.
1. myslivec: To je ale pěkná mýtina! (do něčeho šlápne, podívá se na botu) Fuj, zase ty bobky. Tady to znám. Ale to už je dávno. Tady mě oslovil les.
2. myslivec: To známe, neřekl nic.
1. myslivec: Tady se vyfotíme.
2. myslivec: Tiše, ať nevyplašíme zvěř.
1. myslivec: Vidíte to co já? (podívá se na zvířátka) Tak schválně!
1. i 2. myslivec: (hlasitě tleskají) Huš! Huš! Huš! (zvířátka odjedou, kromě jednoho) Ná ná ná ná na ná ná hééj hůůš. (zazpívají myslivci a zbylé zvířátko rovněž odjíždí)
OBRAZ 14.
předešlí, přichází Zdeněk
Zdeněk: Vy plašíte jeleny!
Myslivci: Myslivci můžou, ale kdo jsi ty?
Zdeněk: Já jsem jelenář.
Myslivci: Jaký jelenář? Nejsou žádní jelenáři. O všechno se tady starají myslivci. To ty děláš v lese ty bobky, uličníku!?
Zdeněk: Já ne, ale tuším. kdo za tím stojí a sedí.
Myslivci: Řekni kdo!
Zdeněk: zpívá
Zdeněk: Když zaječí králičí hlas
králičí hlas
zaječí paštika
v rukách mých se rozkmitá
strachy zas
zase ten hlas
Myslivci:
/: Aj – ty – ty zaječí
králičí hlas :/
/: my známe ten hlas :/
Zdeněk: Když zaječí králiččin hlas
králiččin hlas
vyplašení jeleni
za hlučného troubení
utečou zas
zase ten hlas
Myslivci:
/: Aj – ty – ty zaječí
králiččin hlas :/
/: my známe ten hlas :/
2. myslivec: Nezpíváš špatně, jelenáři.
1. myslivec: Ale s pravdou ven, jelenáři! Ty něco Víš!
Zdeněk: Vím, nevím. Copak jste si ještě ničeho nevšimli? Takoví velký myslivci?
1. i 2. myslivec: (radí se) Jasně, že všimli.
Zdeněk: Tak schválně?
1. i 2. myslivec: Tak schválně! Čeho jsi si všiml ty, obyčejný jelenář?
Zdeněk: No, tak já vám to tedy povím. Vy jste si vážně nevšimli, že na scénu občas vjede kašírovaný králík? (chytne je kolem ramenou a všichni za důvěrného rozhovoru odcházejí).
OBRAZ 15.
přichází malá Marie
Malá Marie: (drží větvičku a občas do ni hryzne) Já jsem dlouho schovaná. Tatínek musí mít ze mě radost. A kdyby věděl, kolik už jsem postavila bobkuláků, to by jistě koukal! Stýská se mi už ale docela po mamince a po tatínkovi. A taky už mám přeci jenom trochu hlad. živím se, to je pravda, sem tam nějakými smrkovými výhonky a ostružiním, ba i jinými lesními splodinami, ale co já bych dneska, dítě nešťastný, dala za maminčin prejt, za tu její huspeninu, a co teprv za ten její šoulet! Celý hrnec bych ho slupla! Tatínek se vždycky dokázal tak nacpat šouletu, až při nedělním diktátu škytal a mamka nevěděla, co má přesně zapsat. (podívá se s nechutí na větvičku a zahodí ji, pak zpívá)
V lese nenajdete párek hravě
Za to se tam hravě schováte
Ve skrýši pak jíte sice zdravě
ale nešťastní jste
v lesním úkrytě
ref.
A proto:
Šoulet, šnicl, jítrnice
k tomu nášup z krkovice
lepší je
než:
mech, lišejník, borovice
na seně
V lese natrháte hodně jmelí
do bříška ho s chutí nedáte
Raděj byste husu, knedlík, zelí
měli ve svém lesním úkrytě
ref.
A proto:
Šoulet, šnicl, jítrnice
k tomu nášup z brokolice
lepší je
než:
mech, lišejník, borovice
na seně - v krmelci
OBRAZ 16.
malá Marie, přichází 1. a 2. myslivec
1. myslivec: To je ale pěkná mýtina! (do něčeho šlápne, podívá se na botu) Fuj zase ty bobky. Ale koukám, tyhle jsou nějaké poskládané.
2. myslivec: Ukaž? To vypadá skoro jako sněhulák, co? (sebere je a prohlíží si je)
Malá Marie: To jsem udělala já!
1. myslivec: No, to vypadá spíš na nějakého králíka.
Malá Marie: Ne! Neuhád! To je… To jsou bobkuláci.
2. myslivec: (upustí je)A my jsme vám je pošlapali, cha cha cha. Vy jste ale pěkná žába, vyfoťte se s náma!
1. myslivec: Pardon, už opravdu musím, ale stále vás poslouchám. (odchází ze scény)
Malá Marie: Já bych se s váma ráda vyfotila, ale tatínek před deseti lety říkal, že se nemám fotit sama v lese s cizími muži. Ale mně toho tatínek vůbec hodně zakázal. On je učitel. Kdyby jen věděl, co se všechno v lese děje! Co já dítě nešťastný, tady musela vidět za věci! Úplná hrůza, povím vám - i když, jak pro koho. Příhoda za všechny, páni fotografové. Je tomu necelý rok, asi tak devět měsíců…
OBRAZ 17.
Světla zhasnou – TMA na scéně, 1. myslivec přiveze na jeviště malou scénu pro loutkové divadlo. Bodovka osvítí scénu, kde se odehrává děj vypravovaný malou Marií.
Malá Marie: Na paseku přišel nějaký králík s nějakou paní a ten králík povídá: Květo, devět let po svatbě a stále nic. A ona, Květa se jmenovala – to vím docela jistě, na to povídá: A divíš se, Bobku, s tebou nikdy nic není, něco se šustne a ty, takový velký králík, hned vezmeš do zaječích. A jen to dořekla – dupot! A na mýtinu se řítí vysoká. Králík hned utíká, za ním se žene vysoká a na scéně je jen ta Květa. Ale to už přichází nějaký muž. Jeleni, volá: Říje, říje! A všimne si té Květy. A ona se takhle otočí a vykřikne: Zdeňku, jsi to ty, můj jelenáři!? a: Já snad omdlím! ale neomdlí – běží k němu a uprostřed mýtiny se potkají. A pak?…
Bodovka zhasne a 1. myslivec odvleče scénu.
(rozsvítí se)
Malá Marie: Co tomu říkáte?
1. myslivec: No, to je hrozné.
2. myslivec: Hrůza – děs. To máte víc takových krásných zážitků?
Malá Marie: Teď mám spíš už opravdu děsný hlad.
1. myslivec: Já bych vám mohl nabídnout zbytek svého chleba se zaječí paštikou. Jestli vám nevadí, že je trochu nakousnutý. (odloží flintu a z torny vytáhne chleba)
Malá Marie: Jé, chleba se zaječí paštikou! Já už deset let neměla chleba. Ano, tak dlouho už jsem tady schovaná.
1. myslivec: Tady v lese? A proč se tu panenko schováváte?
Malá Marie: Normálně, hrajeme s našima na schovku. Dejte mi ten chleba s paštikou, jo?
1. myslivec: (podá jí opravdu velký kus chleba – jen lehce nakousnutý)
Malá Marie: (vytrhne mu z ruky podávaný chléb) Děkuji vám za chleba, pane myslivče, jíst už budu sama! (odbíhá do lesa)
1. myslivec: No to jsou dneska lidi i ten kus žvance ti seberou.
2. myslivec: Mně ne. (odcházejí)
OBRAZ 18.
Malá Marie: (přijde s kusem chleba, který dojídá a schová se za stromkem)
Učitel: (přichází s buzolou a s velkou Marií v patách) No, podle buzoly a toho, co nám říkali myslivci, se schovává někde tady. A tohle, velká Marie, (stále se přibližuje k malé Marii) vypadá na ty její bobky (ukazuje na zem).
Velká Marie: (něco si zapisuje) Říkal jsi fotky nebo snad bobky, cukrouši?
Učitel: A tohle, ženo, (stále se přibližuje k malé Marii)to by mohla být (chvilka napětí) naše malá Marie!!
Velká Marie: A jak už je veliká!
Učitel: (běží na druhý konec jeviště a za běhu volá) Deset – dvacet malá Marie za stromkem!
Velká Marie: Z toho si nic nedělej, malá Marie, mě už našel dávno. Hlavně, že ses zase našla. Co se tě jen nahledal! No a jak jsi se tady měla, dítě nešťastný? Pardon, už opravdu musím, ale stále vás poslouchám. (odchází ze scény)
Malá Marie: No jak? Schovávala jsem se.
Učitel: A ne špatně, děvče. A řekni, malá Marie, nezapomnělas na dobré vychování, sama v lese?
Malá Marie: Nezapomněla a to se tu děly hrozné, přitom krásné věci. Příhoda za všechny:
Světla zhasnou – TMA na scéně, Velká Marie přiveze na jeviště malou scénu pro loutkové divadlo. Bodovka osvítí scénu, kde se odehrává děj vypravovaný malou Marií. Vše jako předchozí výjev.
Malá Marie: Na paseku přišel nějaký králík s nějakou paní a ten králík povídá: Květo, devět let po svatbě a stále nic. A ona, Květa se jmenovala – to vím docela jistě, na to povídá: A divíš se, Bobku, s tebou nikdy nic není, něco se šustne a ty, takový velký králík, hned vezmeš do zaječích. A jen to dořekla – dupot! A na mýtinu se řítí vysoká. Králík hned utíká, za ním se žene vysoká a na scéně je jen ta Květa. Ale to už přichází nějaký muž. Jeleni, volá: Říje, říje! A všimne si té Květy. A ona se takhle otočí a vykřikne: Zdeňku, jsi to ty, můj jelenáři!? a: Já snad omdlím! ale neomdlí – běží k němu a uprostřed mýtiny se potkají. A pak?…
Bodovka zhasne a velká Marie odvleče scénu.
(rozsvítí se)
Malá Marie: Co tomu říkáte?
Velká Marie: To je tak romantické!
Učitel: Hrůza je to! Nemrava jedna. Doufám, že jsi si zakryla oči.
Malá Marie: Ano, zakryla.
Učitel: To máš jediný štěstí, a to bylo všechno, co tě v lese potkalo?
Malá Marie: No, všechno ne. Ještě se nějací pánové se mnou chtěli fotografovat.
Velká Marie: Ale to jsi se snad jen tak nenechala?
Malá Marie: né, dali mi chleba.
Učitel a Velká Marie: Dítě nešťastný. (všichni odejdou)
OBRAZ 19.
Květa: (má už znatelné bříško, které si občas pohladí - přechází netrpělivě sem a tam)Asi jsem tu moc brzy. no nekopej, nekopej, tatínek přijde coby dup.
Zdeněk: (ozve se hlas za scénou: Jeleni, říje, říje!)
Květa: Už ho slyším. Támhle jde můj jelenář.
Zdeněk: Květo!
Květa: Zdeňku! (běží k sobě a padnou si do náručí)Už jsme se tě nemohli dočkat.
Zdeněk: Drahá.
Květa: Je tak těžké, Zdeňku, ukrást si tyhle sladké chvilky. Bojím se, že Bobek už něco ví. Není to sice žádný koumák, ale tohle už se tajit nedá. A co až se to narodí! Znáš Bobka, je to zvíře.
Zdeněk: Já vím Květo. Ale poslouchej, Květko, ty mi nějak bledneš.
Květa: To neblednu, to já už rodím! Co mám dělat, Zdeňku?
Zdeněk: Buď statečná, Květo! (Květa rodí, Zdeněk neohrabaně asistuje a překáží) Musíš tlačit Květo. Pořádně zaber. Dýchej zhluboka. Nádech – výdech – nádech – výdech. No? Tak co? Ještě nic?
Květa: (Pořádně tlačí) Tak si to zkus sám, ty kybici.
Zdeněk: Já snad omdlím!
Květa: Počkej, teď mi tu neomdlívej! Raději mi podej nůžky!
Zdeněk: Co chceš proboha dělat s nůžkama, teď když rodíš?
Květa: (Dokončuje zdárně porod)
Zdeněk: (pořád mele) Na co nůžky? Na co nůžky? Co ti jé – jéé!!! Květo, já už ho vidím. Podívejte se na něj na kluka! (ukazuje ho směrem k divákům)
Květa: Tak už konečně přestřihni tu pupeční šňůru.
Zdeněk: A-há. Ale já nemám nůžky.
Květa: To my musíš podat kabelku! (dostane kabelku, přestřihne šňůru – hotovo)To byla dřina. Tak mi ho taky ukaž. Malej, ale krásnej.
Zdeněk: A jak je mi podobný!
Květa: Toho jsem se právě bála. (vyndá s kabelky čapku s ušima) Ale neboj se, to se dá snadno napravit. (nasadí dítěti čapku) Tak co říkáš teď? (ukáže Zdeňkovi výsledek přestrojení)
Zdeněk: No, to je nápad!
Květa: Ale ne na dlouho. Musíš vymyslet, co dál.
Zdeněk: Já nevím, Květo, trochu už jsem o tom ale přemýšlel. Onehdá jsem v lese narazil na myslivce a víš koho hledali? Někoho, kdo dělá v lese zrovna takové bobky, jako ten tvůj Bobek.
Květa: Počkej, Zdeňku. To je sice hezké, co mi to tady povídáš, ale Bobka každou chvíli někdo v lese hledá a zatím vždycky marně. Je plachý.
Kašírovaný kálík: (za hlomozu přijíždí)
Květa: To je Bobek, Zdeňku, rychle odsud utíkej!
Zdeněk: Přece vás tu nenechám?!
Květa: Běž, a hlavně něco vymysli!
OBRAZ 20.
Kašírovaný králík: Co se to tu děje Květo? Ale néé! Vždyť to je šampión! To jsi mi udělala radost! A to je jenom jeden?
Květa: Jeden, ale je ti podovný, Bobku. Tak pojď. (odtlačí ho ze scény)
OBRAZ 21.
přichází učitel a jelenář Zdeněk
Učitel: Říkáš, že nevíte, co s králíkem? Možností je víc. A proč se potřebuješ zbavit králíka?
Zdeněk: No, chtěl bych se oženit s jeho ženou.
Učitel: Cože? To si snad ze mě děláš legraci, ne?
Zdeněk: Máme spolu dítě – kluka.
Učitel: Tedy já už toho přečetl hodně, mám pedagogickou fakultu, ale nechceš mi snad tvrdit, že máš dítě s králicí, to ne, viď?
Zdeněk: No, s jeho ženou.
Učitel: Jóó, on se jmenuje Králík?
Zdeněk: On je králík.
Učitel: Neboj, na něco už přijdeme. Tak mě napadá, četl jsi v čítance tu ukázku z Mrštíků? Neětl, viď? Tak vidíš, tam bylo hned jedno řešení, trstné. Nebo jiné – lepší, Shakespeare, Romeo a Julie, taky nečetl, viď? Tak vidíš, další řešení, i když, pravda, dětem se to nelíbí.
Zdeněk: Mně se to bude líbit, půjčíte mi to?
Učitel: Půjčím, když mi to vrátíš, půjčím. (odcházejí)
OBRAZ 21.
Květa a scéně míchá nápoj a není to nápoj lásky.
Květa: Já věděla, že se na Zdeňka mohu spolehnout. Teď to jenom dobře namíchat. Otrávit ho ale nechci – to si nezaslouží. Pořádně ho uspím a než se Bobek probudí, budeme dávno z lesa pryč. Tam už se za námi neodváží. Už aby to bylo. Život s králíkem a život v normální fungující rodině, to je rozdíl. Byla jsem tak hloupá, když jsem si přála něco zvláštního, když jsem chtěla šampióna.
Kašírovaný králík: (za hlomozu vjede na scénu)
Květa: Něco dobrého jsem ti Bobku připravila. Vypij to.
Kašírovaný králík: (hlas z reproduktoru temně dunivý)Tá, to má zvláštní vůni. Od koho máš kávu?
Květa: Od žida.
Kašírovaný králík: A proč ne ze Spolku?
Květa: Měli zavříno.
Kašírovaný králík: Tak to se napij první.
Květa: (trochu se napije a podá králíkovi)Dobrá je, Bobku, ta ti bude chutnat, na – dopij to!
Kašírovaný králík: (vypije to a usne vleže)
Květa: Konečně, tak to bychom měli. (zívá) To jsem ale ospalá, asi jsem si usrkla moc, chvilku se natáhnu.
OBRAZ 22.
na scéně spí králík a Květa, přichází Zdeněk
Zdeněk: (nejprve uvidí králíka) Tak co, už máš dost! Cha-chá! (pak uvidí Květu) Proboha Květo! Co se ti stalo? (prohlédne ji) Ano, konec, vše marno! Nezbývá než vzíti tento meč a ukončit jím své trápení. (bere hůl a chce se jí propíchnout)
1. myslivec: (vbíhá na scénu) Kde jsem ji jen nechal? A, tady je. No, konečně. Co jsem se ji já jen nahledal. (bere Zdeňkovi hůl)Člověče, dejte to sem než si něco uděláte! Vždyť je to flinta! Obyčejný jelenář a hraje si tu s pravou mysliveckou flintou!
Zdeněk: Vraťte mi tu meč! Musím to skoncovat! Život už pro mne nemá smysl. Květa mne opustila. Je mrtvá a já půjdu za ní!
Květa: (probouzí se, sedí, rozespale a nechápavě kouká kolem sebe)
1. myslivec: Myslíte tady tuhle? Ta je docela určitě živá.
Zdeněk: Květo!
Květa: Zdeňku! Asi jsem si trochu zdřímla. Bobek ještě spí? Musíme rychle pryč, než se probudí.
Zdeněk: A já myslel, že jsi v pánu! (oba berou dítě a utíkají)
1. myslivec: Ti mladí! Ale copak je tohle? (uvidí králíka) No, to je panečku kapitální kousek! (prohlíží si ho, pak začne pózovat jako u trofeje)S tím se musím vyfotit.
Kašírovaný králík: (temně dunivý hlas z reproduktoru se dlouze protáhne)ÁÁÁ, kdo mi to stojí na břiše? (pohrdlivě) Myslivci, cha cha cha cha…
1. myslivec: Promiňte, ale já už opravdu musím, ale stále vás poslouchám. (pobere si věci a odbíhá)
Kašírovaný králík: Chlapci se mne často ptají, jaké příběhy jsou dobré příběhy. Co vy na to, čumilové?
K O N E C