KNIHY |> TEXTY <| RECENZE | OBRAZY | AUTORSKÉ ČTENÍ | PRODEJ AUTORSKÝCH TISKŮ | VIDEOSEKCE

Anežka versus Dana - povídka

Anežka – čistá, neposkvrněná, ctnostná
Dana – soudkyně

Je odpoledne na začátku prázdnin.
Lehounce se v představách dotýkám tvých boků a cítím zvláštní opojení namíchané jako koktejl z pocitů štěstí, strachu, dojetí, nenaplněnosti, touhy, studu a ještě něčeho.
Nikdy jsem se žádnou ženou (ani dívkou) nebyl, má plachost mě doháněla do ústraní záchodků a nočního ticha, kde jsem se zatajeným dechem (i několikrát za sebou) onanoval a své já splachoval hlučným proudem vody. Míval jsem sny o dívkách, rozevřely klín a v něm jen holou kůži. Nic víc. I tehdy jsem se styděl a utíral se do kapesníku.
Cítím, že nejsem chlap.
Skáču do chladné řeky a pískem si rozdírám hruď, obličej i penis. Chci zmizet v jeho nánosech. Něco se rozlamuje. Je tady drobné zvířátko. Bdí. Roste.
Musím ho vyhnat.

Potkával jsem tě, Anežko, když jsi chodila s maminkou na nákup, to ještě žila, a tys cupitala vedle ní, já se sotva batolil, a přece si na tebe pamatuju. Byly ti čtyři roky a na neviditelném snímači času zbývalo patnáct let života. Je to vzpomínka z oparu, ze snu. Později jsme se potkávali na školní chodbě, tys měla dva blonďaté cůpky, červené lakované střevíčky a krátkou sukýnku. Bylo mi šest a cítil jsem, jak se někde uvnitř něco zdvihá a proplachuje. Tvá nahá bělostná kolínka a žluté punčochy. Procházel jsem kolem tebe a klopil zrak, občas jsem zavadil o tvůj pohled, vykulené modré oči a dlouhé řasy. Vždy jsem zrudnul. Pak ses na mě poprvé usmála, byl jsem ve třetí třídě a ty v pětce. První pusu jsem dostal ve třinácti. Já! Malý rozdrbaný ošklivý pihovatý kluk ze sedmičky! Od holky ze snu! Ano, přiznávám, že se mi o té puse jen zdálo, ale pro mě to byla skutečnost.
Vše jsem se dozvěděl až později z novin. Psali o tvém tátovi a o té tragédii. Přeplněný autobus s turisty se převrátil pět kilometrů za hranicemi po návratu z Chorvatska. Dvacet lidí nepřežilo a mezi nimi i tvá máma. Jen mě napadá, proč tam tenkrát neseděl on? Zájezd jim oběma zaplatil otec. Zůstal doma. Stále jste žili v jedné domácnosti.
Tvůj pot voněl, voněl mi tak, jako by byl tím nejvzácnějším deodorantem na světě, jemnou voňavkou, tak drahou a vzácnou. Opíjel jsem se tou vůní a chtěl ji ochutnat ve všech jejích skupenstvích i podobách.
Po tvé smrti našli deník, kam jsi všechno zapisovala, dokonce i to naše společné odpoledne. Tvé bledé tělo leželo a zkažená voda promíchaná s krví tě objímala bez jediné vlnky, tak klidně. Když jsem se o tom dozvěděl ze zpráv a spatřil titulní článek v novinách, přál jsem si být tou vodou, do které jsi ulehla. Spolu bychom pak putovali do pekla, kam prý sebevrazi směřují. Nevěřím na peklo ani na ráj. Pekla sis tady užila vrchovatě, tak proč v něm pokračovat? A Bůh? Nevěřila jsi mu, říkala‘s, že být nemůže, protože by to přece nemohl dovolit, všechnu tu bolest. A jestli je, dodala jsi, tak to není Bůh, ale sadista. Nevěděl jsem, co ti na to říct.
V té chvíli se můj penis ztopořil, všimla sis toho a vzala mě za ruku. Vešli jsme do pestrobarevné klece květin. Svlékali jsme se otočeni k sobě zády, styděli jsme se za svou nahotu a ty ses ke mně prudce otočila a přitiskla se ke mně, abych nemohl vidět tvé pohublé tělo plné modřin.
Vzpomněl jsem si na noční sny zakončované polucemi, na představy při onanování. Měl jsem pocit, že dělám něco špatného a nečistého, styděl jsem se. Nejen tvůj otec, ale i já nesu vinu na tvé předčasné smrti.
V ten den jsem doběhl zpátky do města a odjel prvním spojem do Prahy. Chtěl jsem být co nejdál a ztratit se v anonymitě velkoměsta. Několik hodin jsem bloumal ulicemi a nakonec vyrazil zpátky k nádraží. Ochladilo se, já pil snad již pátý grog zakoupený ve stánku s občerstvením. Od rána jsem nic nejedl. Přisedl si ke mně nějaký muž.
To je teda kláda, tenhle způsob léta se mi zdá být pěkně na hovno, zasmál se. Pil taky grog a když jsem si šel koupit další, podal mi peníze.
Kup mi jeden tuplovanej, jak ti mám říkat? Já jsem Filip.
Odpověděl jsem, že mi má říkat Bedřichu a že mu ten tuplovanej přinesu a jestli chce víc cukru. Řekl, proč ne, že cukru není nikdy dost. Pak jsme si povídali. Vyprávěl o divadle, byl dramaturgem. Ptal se, co dělám já, a tak jsem mu vyklopil všechno o svých uměleckých snech. Studoval jsem gympl a chtěl se dostat na FAMU a on jen pokyvoval hlavou a říkal, s kým vším se tam zná a že by se mohl za mě přimluvit. Popíjeli jsme grog a já byl přiopilý. Filip, už jsme si tykali, mě pozval k sobě na večírek, prý se tam má sejít pár umělců, vesměs herci, nějaký ten režisér a taky pár výtvarníků. To, že se s nimi poznáš, by se ti mohlo hodit, řekl a já souhlasil, protože mi bylo najednou jedno, jestli dorazím domů dnes nebo až zítra. Všechno mi bylo jedno.
Zvířátko se prohrabávalo ven.
Nechtěl jsem myslet na to, jestli tam pořád ještě schoulená ležíš, Anežko.
Na večírek dorazilo něco okolo patnácti lidí, já byl nejmladší. Filip mě každému představil coby mladého začínajícího filmaře a já se, sklenku bourbonu v ruce, cítil důležitý a středem pozornosti. Byla to pánská společnost. Nikoho jsem neznal. Hodně se pilo a pak někoho napadlo pustit porno. Jeden, asi osmnáctiletý kluk, navrhl, že by bylo lepší vyrazit někam, kde jsou holky. Souhlasil jsem. Jeho návrh se v prostoru pokoje rozpustil do vytracena. Opile jsem se přidržoval sklenky. Ve chvíli, kdy pustili film, si ke mně přisedl Filip a začal mě hladit. Byl jsem dost zmatený, Anežko, nevěděl jsem, co to znamená. On říkal samé hezké věci a já si ani nestihl všimnout, že už nesedím v obýváku u videa, ale ležím nahý ve Filipově ložnici. Před mým obličejem se houpal tmavý penis, zatímco ten můj držel Filip ve svých ústech. Připadal jsem si jako v jednom ze svých snů, jediný rozdíl byl v tom, že mě nevzrušovala žena, ale muž. Náhle mi Filip přitiskl svůj pyj k obličeji a já pochopil, co chce. Nebyl jsem schopný přemýšlet, jako by mou mysl někdo vypnul. Já byl jen nástrojem, který vykonával cizí vůli. Nechtěl jsem držet něco takového v puse, věř mi, Anežko, ale musel jsem, a na ten pocit do smrti nezapomenu, i když vše bylo v podivné mlze. A pak jsem vystříkl přímo do Filipových úst a bylo to jiné, než když jsem byl sám, jakoby silnější a mnohem mnohem delší. Ze rtů mi vypadl ten jeho pulzující dosud neukojený sval, prohnul jsem se do oblouku a hlasitě vykřikl. 
A já byl náhle s tebou, Anežko, zpátky na té louce a nikdo nás už nemohl rozdělit. Miloval jsem tě. Pak byla tma.
Když jsem se probral, držel mě Filip za pánev, jazykem přejížděl kolem konečníku. Vystřízlivěl jsem, shodil ho ze sebe a nadávat. Hájil se tím, že mě miluje. Na potácejících se nohách jsem vyběhl do chodby a na záchod, měl jsem průjem. Třásly se mi ruce, když jsem se oblékal. Filip mě sledoval usazený v rohu postele a drmolil něco o lásce. Chtěl, abych se k němu nastěhoval. Byl jsem hluchý, ve spáncích mi bušilo a já se cítil jako začínající prostitut. Cestu nočním městem jsem, Aněžko, probrečel. To, co jsem chtěl prožít s tebou, jsem jen tak pohodil v cizím bytě s cizím člověkem.
Do rána jsem seděl na nádražní lavičce a díval se nad střechy domů, jak obloha šediví a bledne. Bylo chladno. Já byl prázdný. Prázdný. K rodičům jsem dorazil po poledni, zalezl do svého pokoje a z něho do večera nevyšel. Ležel jsem a díval se do stropu.
Zvířátko mě ovládlo.
Teprve večer jsem na chvilku vylezl, dostal žízeň a zatímco jsem v kuchyni vypil celý litr studené vody natočené z kohoutku, z obýváku se řinul agresivní tón televizního zpravodajství. Pomalu jsem se přesunul k pootevřeným dveřím, za nimiž seděli naši a dívali se. Tvá tvář zabírala celou obrazovku. Rozklepal jsem se. Redaktor a lidé, co tě objevili, říkali strašné věci.
Psali o tobě, Anežko, téměř každý den v novinách, probíhalo přelíčení s tvým otcem, otiskovali celé pasáže z deníku. A nakonec i zápis z posledního dne tvého života, ze dne, kdy jsme spolu seděli na břehu řeky, dlouho se dívali do proudu a pozorovali pstruhy.
Potkali jsme se tam náhodou. Já seděl a házel drobné kamínky do pěnivé vody, rád jsem tam chodíval. Bylo to dlouhá léta mé místo a najednou jsi tam přišla a usedla vedle mě.
Vyšla jsem si na procházku a zpátky do města se mi nechce, řekla jsi a dodala, nebudu ti tu vadit?
A já se usmál a podíval se do odrážejících se mraků v tvých očích, ty ses taky usmála a mlčeli jsme dlouho. Tak dlouho, že jsem pocítil přítomnost samotného Boha a řekl ti to. Měl jsem raději mlčet. Myslím, že to odpoledne, kdybych býval mlčel, mohli jsme být oba zachráněni. To zvířátko by se možná nikdy neprobudilo, možná by se odstěhovalo jinam, do jiné nory. Teď už vím, že se živí mým strachem a čím víc se bojím, tím víc ono roste a požírá zbytky mého srdce. Už asi nemohu být zachráněn, i když jsem slyšel, že se stačí kdykoli obrátit a prosit, vše bude vyslyšeno. Dokonce i odpuštěno.
Četl jsem z rozevřených novin svému tátovi přes rameno. Otec se ani neotočil, věděl, že za ním stojím. Tys jí znal, Bédo? Zeptal se a já se zmohl jen na hm. Četl nahlas. Pak dodal: to vypadá, že měla taky nějakýho Bedřicha. Ani ho nenapadlo, že bych to mohl být já. Rychle jsem zmizel z kuchyně i z domu. Začínal jsem se dusit.
Nohy mě nesly samy až sem. Tady jsme, Anežko, spolu seděli. Tady jsme ještě měli srdce a taky naději.
Jistě to způsobilo to zvíře!

Za půl hodiny, déle to trvat nemůže, už budu u tebe. Budeme zase spolu a snad se stane zázrak a my prožijeme déja vu v tom božském tichu. Než odejdu, musím ti toho, Anežko, ještě tolik říct. Proto jsem přišel k řece, abych ze sebe provždy vyhnal narůstající zvířátko…

Červenec 2005