KNIHY |> TEXTY <| RECENZE | OBRAZY | AUTORSKÉ ČTENÍ | PRODEJ AUTORSKÝCH TISKŮ | VIDEOSEKCE

Jack! - povídka

1/

Kristýnka chodívala do kanceláře až na devátou. Jako jediná měla od šéfa výjimku. Léčila se u jeho milenky, psycholožky, a tak věděl, jak moc je citlivá. A že dlouho do noci nemůže usnout.
„Kristýna trpí klasickou posttraumatickou stresovou poruchou, buď na ni hodnej,“ říkávala Beáta Wiesnerová na gauči ve své soukromé ordinaci, kde po milostném vzplanutí odpočívala vedle zpěněného Kristýnčina šéfa. Hlasitě funěl a smrděl cibulí, což kultivovanou psycholožku zvlášť vzrušovalo. Téměř každé ráno snídal krvavou tlačenku utopenou v milované cibuli a vše zapíjel vodkou. Jako za starých časů. Býval totiž šéfem už před revolucí a zůstal jím díky svým nepřehlédnutelným kvalitám (o každém něco věděl) i nadále.
Za skleněnými dveřmi se rozmázle rýsovala schoulená postavička v hnědém kabátě. Kristýnka. Pootevřela dveře jen tak, aby se jimi opatrně protáhla, svlékla si kabát a potichu se vkradla za svůj psací stůl. A pak už jen celý den zabodávala oči do klávesnice počítače, faktur a svých ošoupaných lodiček. Ze všeho nejvíc si přála být neviditelná. S ženskými v kanceláři se nebavila; jenom to nejnutnější, když po ní něco chtěly. Přesto – nebo spíš právě proto – byla vhodným objektem drbů, pomluv i spekulací o jejím duševním zdraví.
„Takové boží hovádko, to je naše Kristýnka,“ často opakovala účetní Marta, která seděla vlevo u okna a celý den ji měla na mušce.
„Kristýnko?“
Tíživé ticho a přešlápnutí lodiček.
„My dvě jsme přece kamarádky… Nebo snad ne?“
Kristýnka nakrčila nosík a rameny zakývala v jemném, sotva znatelném zavlnění.
„Kámošky před sebou nemívaj žádný tajnosti. Hele – mělas už někdy chlapa? Normálně, víš, jak to myslím.“
Chvilka dramatického ticha.
„Ráda ti poradím, jak na to, kámošky si přece pomáhaj a já o chlapech vím všecko,“ naléhala Marta a Kristýnka pocítila narůstající mrazení. Začala se přehrabovat v kabelce, jako by hledala kapesník. Nahmatala sprej se slzným plynem; bez něj by nikdy nevyšla z domu. Náhle jí prsteníkem pravé ruky projela palčivá bolest. Poranila se o ostrý drát, co nosívala stále s sebou a z poštovní schránky jím vytahovala reklamní letáky (žádné dopisy ani pohlednice nedostávala); nastěhovala se do pronajaté garsonky, a nikdy ji nenapadlo, že s klíči od bytu měla dostat i klíček od své schránky.
Roztřásly se jí ruce, z nohou se staly dvě plandavé onuce a brada se rozechvěla. Zatímco Marta dál útočila a vyptávala se na věci, o nichž Kristýnka nemluvila ani se svou psycholožkou, prsty jí doslova vibrovaly a uvnitř hubeňoučké hrudi poskakoval těžký předmět a hrozil, že co chvíli vyskočí ven z těla. Očima plavala po místnosti a hledala záchranný kruh v podobě návalu další práce nebo spásného příchodu šéfa.
Občas ji vytáhl z nesnází, napomenul Martu nebo jinou ženskou, otcovsky Kristýnku objal kolem ramenou a vzal k sobě do kanceláře, kde jí nabídl sladké karamely. Sladkosti milovala. Po čtvrté či páté karamelce už nevnímala, jak odporná je šéfova blízkost – ruka na jejích zádech, zpocená dlaň tisknoucí rameno i nepříjemný pach.
„A co říkáš tomu vraždícímu úchylovi,“ dodala Marta. „V novinách zase psali, že je to nějakej novodobej Jack Rozparovač. Naposled znásilnil dvanáctiletou holku a pak jí tam, rozumíš, strčil kámen. Dějí se hrozný věci, Kristýnko, měla bys bejt na sebe opatrná, chodíš kolem řeky a zrovna tam on řádí…“
Kristýnce stékal studený pot mezi lopatkami. Zase ten led; rozléval se jí celým tělem. Přestávala rozeznávat kontury předmětů; ztrácely se v nafialovělé mlze. Věřila, že všechny ty dívky umřely kvůli ní. To ona tenkrát zklamala. Nedokázala se vzepřít páchnoucímu STÍNU, byla jako němá. Přežila, ale ty další postupně umíraly v náručí nelítostného Jacka. Myšlenky jí poletovaly hlavou a vytvářely chaotickou směsici. Nechtěla se už s Jackem setkat, a přesto každý den chodila kolem řeky. Nechtěla, a přesto se s ním denně potkávala – v drsných vzpomínkách. Jako by stále byl přítomný, téměř až hmatatelný. Cítila ho všude. A nejvíc cestou z práce domů, na podzim, kdy se brzy stmívalo.
„To by snad mohlo stačit!“ ozval se šéfův hluboký hlas. „Nechte ji konečně na pokoji! Víte přece, že se už několik let léčí. Chtěl bych vidět, jaká byste byla vy, milá zlatá, kdyby vás jako malou holku znásilnili a málem zabili.“
Její ochránce (Kristýnka mu nepřestala zazlívat, že prozradil, co se jí před lety stalo, ale netušila, odkud to ví) se objevil právě včas. Teď jen povinná chvilka vedle něj na gauči, karamelky a pak sladké zapomnění.
„Jen si berte, Kristýnko, a pamatujte si, na mě se můžete kdykoliv, s čímkoliv obrátit. Mně můžete věřit. Vždyť se cítím skoro jako váš otec…“

Odcházela vždycky až po šesté, kancelář bývala prázdná, jen šéf občas přecházel po svém teritoriu jako lev a taky tak řval do mobilu kvůli opožděným zakázkám nebo reklamacím.
Nikdy nečekala, až pojede trolejbus, třebaže zastávka byla blízko kanceláře. Chodívala pěšky. Denně. V zimě, v dešti.
Před divadlem se zastavovala u prosklených vitrín s programem a fotografiemi. Líbily se jí kostýmy a výrazy ve tvářích herců studovala s pečlivostí starého numismatika. Představovala si děje her, jejichž texty si půjčovala v knihovně. Dokázala před vitrínami prostát dlouhé minuty a stále dokola číst – Anton Pavlovič Čechov: Tři sestry a hádat, která z hereček je Máša. Koupit si lístek na představení se nikdy neodhodlala; do divadla přece nemůže jít sama.
Pak zamířila k řece, ke dvěma růžovým domečkům s červenou střechou, krčícím se pod hradební zdí. Byl tam bar s hernou, ale dřív v nich prý žil kat, aby ctihodným měšťanům nebyl na očích. Později v domcích pobývaly nevěstky, ženy, kterých se lidé štítili, stejně jako kata, přestože se mnozí jimi rádi nechávali oblažovat.
Zatímco se Kristýnce proháněla hlavou jedna představa za druhou, dva růžové domky zůstaly za ní a ona šla dál, přes most. Mírně se pod jejím krokem pohupoval, až měla dojem, že pluje na lodi.
Kdykoliv se pohybovala nad vodou, cítila, že se vznáší, byla rozechvělá a jako novodobý Ježíš plula na vzduchových polštářích nebe, a byla tak blízko Bohu, až ji přepadla závrať. Vždycky se potom rozhlédla, spatřila pod sebou volný prostor a něco ji vybízelo, aby přistoupila blíž k nízkému zábradlí, naklonila se dolů, víc a ještě víc, až se málem překulila a padala do pěnivého studeného nic.
Zrychlila krok, oči zabodla daleko před sebe a teprve ve chvíli, kdy nohy stály na pevné zemi, se začala usmívat.
Pak už byla blízko džungle stromů, keřů a opuštěných laviček, blízko místa, kde podle palcových titulků novin řádil nebezpečný Jack, úchylný muž, tajemná bytost, nepolapitelný přízrak. Ale pevný šedivý asfalt jí dodával pocit jistoty a bezpečí. Most měla za zády, před sebou pěšinku a hypermarket.
Vešla do haly a zamířila rovnou k bufetu. Stoupla si do malé fronty u pultu se zákusky a čekala na svůj okamžik. Chvěla se nedočkavostí. Konečně držela v ruce tři voňavé marokánky. Druhou rukou spěšně podala prodavačce peníze a skryla se u stolku v rohu. A pak už jen nenápadně mlsala. Vychutnávala tu nekonečnou slast.
Vstala. Prsty umazané od čokolády strčila do úst, ale dalšímu nákupu tentokrát odolala. Na parkovišti už svítily lampy. Vrátila se na pěšinu a vnořila se do jejích meandrů. Břehy řeky byly lemované trsy trav a křovím. Mokrý třpytivý otisk našlapujícího podzimu. Vzduch po dešti voněl hlínou a opadávajícím listím.
V šeru hustých větví a křovisek začínala mít pocit, že ji někdo sleduje. Šouravý krok. Zatím vzdálené, sotva zřetelné vrzání písku pod podrážkami bot. Praskot větví. Hlas nočního ptáka. Ihned se vynořila vzpomínka z dětství, vzpomínka na STÍN a štiplavý pach potu. Břicho jí sevřela ostrá křeč. Chtělo se jí čurat. Přidřepla si hned vedle cesty. Pot jí stékal z podpaží až k břichu. Byla napjatá jako struna na houslích. Stačil by neopatrný dotek smyčcem a přetrhla by se.
Postavila se.
Kroky se blížily.
Už abych byla doma, přála si. Přesto se nepohnula ani o krok.
A STÍN se blížil.

2/

Beáta Wiesnerová vyhlédla z okna místnosti, v níž provozovala svou psychoterapeutickou praxi. Ulice, osvětlená bílým světlem pouliční lampy, byla pustá. Podívala se na hodiny visící nade dveřmi – 19:07. Zaslechla kuňkání zběsilého orchestru žab, které se ozývalo z jejího mobilu. Věděla, kdo volá.
„Ahoj… Ne, nevidím to dobře… Mám toho až nad hlavu. Přijde mi klient a čeká mě spousta papírů… Dneska tady přespím, jsem unavená, nechce se mi jezdit třicet kilometrů jen na noc… Řekni Marii, ať se postará o děti… Taky tě miluju, jasně…“
S manželem byli oba hodně vytíženi. Ona se zabývala duševním zdravím svých klientů (a svými potřebami) až dlouho do večera, její muž se utápěl v podnikání. O dva kluky z Beátina prvního manželství se často starala sousedka Marie, za pět tisíc měsíčně.
Ulice zůstávala pustá. Zase má zpoždění, napadlo ji. Natáhla se k přehrávači a ukazováčkem píchla do drobného čtverečku s nápisem play. Uvnitř něco zašustilo a vzápětí vyrazily z reproduktorů důrazné tóny smyčců. Concerti grossi noc una pastorale… Italské baroko Beáta milovala.
Konečně z okna zahlédla přicházejícího muže. Vypnula přehrávač, protože Karel barokní hudbu nesnášel.
„Promiň, měl jsem ještě nějaký jednání,“ vzdychl, když hlučně dosedl za stůl.
„To mi ani neřekneš ahoj?“
Karel se ztěžka zvedl a pokusil se o úsměv. Přistoupil k Beátě, políbil ji a ona rukou přejela po jeho šedivém pichlavém strništi.
„Ahoj, miláčku.“
„Tak se mi líbíš,“ řekla a jazykem vnikla mezi jeho rozpraskané rty. Vzápětí sjela téměř do dřepu a stáhla Karlovi kalhoty i s trenýrkami ke kolenům.
„Dávej pozor, máš zuby ostrý jak žiletky!“
Za půl hodiny už seděli na pohodlném gauči, ona zahalená do županu, on v trenýrkách a tričku.
„Kristýnka mi dělá starosti,“ svěřila se Beáta, „moc toho neřekne, ale myslí si, že ji nepřestává pronásledovat ten muž. Jasná projekce. Pořád prožívá to svý trauma…“
„Kdybych jí každej den neopakoval – Kristýnko, jezdi trolejbusem. Ta holka prostě furt leze do lví tlamy.“
„Pochop, Karle, čím víc je těch případů, tím víc ji místo činu přitahuje. Někdy se mi zdá, že kolem řeky chodí záměrně, aby si na něco důležitýho vzpomněla. Jindy mám pocit, že si všechno pamatuje, jenom mi nechce skoro nic říct. I doma prý o tom mlčela. A hned jak začala vydělávat, odstěhovala se.“
„Ta holka je normální masochistka!“ vybuchl Karel. „Kdyby jí aspoň ty baby od nás daly pokoj,“ vzdychl a spíš mimoděk se podíval na hodinky. Na displeji bylo 19:42. „Doprdele! Promiň, úplně jsem zapomněl… Já vůl, musím letět!“ Překotně vstal.
„Co se děje?“
„Žena má dneska padesát! Pozvala pár lidí – a já pro ni nemám žádný dárek. Sjedu do Kauflandu aspoň pro nějakou kytku. A dám jí prachy, ať si zase něco koupí.“

3/

Zaparkoval hned u vchodu do hypermarketu. Displej na palubní desce ukazoval 19:56. Vystoupil a rychle vešel do haly. Zamířil ke květinářství hned vedle bufetu. Ale Kristýnky si nevšiml. Požádal prodavačku o padesát růží. Snad ženě udělají radost a nebude mít řeči.

.

4/

Skoro nedýchala. Nehýbala se, Jen nohy se jí silně chvěly a ruka hledala záchranný kruh uvnitř kabelky.
Znovu se jí vybavila ta chvíle před patnácti lety. Vracela se z dramatického kroužku domů. Také byl podzim a všude už skoro tma. Šla sama, protože matka jí řekla, že si ještě musí něco zařídit.
„Tak spěchej, ať seš brzo doma,“ dodala.
Kristýnka vyrazila tou nejkratší cestou, kolem řeky. V ohybu cesty se náhle vynořil STÍN. Rychle se blížil. Tehdy poprvé pocítila paralyzující mráz, ledovou tříšť zaplavující její hrdlo a končetiny.
STÍN ji chytil za vlasy. Z jeho úst se řinuly přerývané vzdechy.
Na malý okamžik zahlédla nažloutlá bělma a tmavou díru úst, odkud se řinuly přerývané a stupňující se vzdechy. Když ji STÍN, páchnoucí potem, k sobě přitiskl, ucítila cosi tvrdého. Chtěla křičet. Ale nedokázala ze sebe vypravit ani slovo. Ani hlásku. STÍN jí tlačil hlavu dolů. Bolest. To tvrdé bylo bílé a zběsile jí naráželo do rtů.
A pak z toho vystříklo cosi horkého a mazlavého a stékalo jí po obličeji. STÍN chraptivě zasténal.
Nedýchala. Stála tam v pařátech tmy a jen její já volalo a zajíkalo se ve vlnách úzkosti a hrůzy.
Najednou se ozvaly kroky.
„Mlč, nebo tě zabiju,“ sykl STÍN a přitiskl ji k zemi. Teprve až kroky odezněly, zmizel za oponou křovisek.
Zůstala ležet v zimničném transu až do chvíle, než ji našel náhodný chodec. Zarytě mlčela, ale on si všiml štítku s adresou na jejím batohu a odvedl ji domů.
„Myslím, že vaši dceru někdo znásilnil,“ řekl, „měli byste zavolat policii.“
Otřesený otec Kristýnku objala rychle jí utřel obličej.
Nevěděl, co říct. Nic ho nenapadalo. Teprve za chvíli se vzchopil. Napustil vodu do vany a opatrně dceru svlékl. Mlčela a on se na nic neptal. Hlavně že nikde neviděl krev. Pak důkladně Kristýnku omyl a do sucha utřel ručníkem.
„Mám tě rád,“ šeptal konečně, „už seš doma, už se ti nic nestane.“ A z očí mu tekly slzy.
 Potom na hubené tělíčko navlékl pyžamo s růžovými slony. Uložil Kristýnku do postele a sedl si na pelest. Zdálo se mu, že téměř okamžitě usnula.
Proboha, co má dělat?
Zvedl se až ve chvíli, kdy na nedaleké kostelní věži odbíjela půlnoc a zároveň zaslechl rachocení klíče. Šel do kuchyně.
„Kdes byla?“
„Kde asi? Seš snad policajt? Sem unavená, dej si pohov…“
„Tak unavená? A že ti jen pár metrů od baráku nějakej pedofil znásilnil dceru, tě taky asi nezajímá?!“ Zaťatá pěst udeřila do desky stolu tak silně, že špinavý talíř i příbor spadly na zem. „Necháváš holku chodit samotnou a bůhvíkde se couráš s nějakejma kreténama…“
Žena ztěžka dosedla na židli. Její obličej pomačkala grimasa blížícího se pláče a zároveň vzteku. Podívala se na muže: „Tak ty si o mně myslíš, že jsem snad kurva?“
Hlasitě se hádali. Netušili, že škvírou v pootevřených dveřích je pozorují dvě dětské oči, němé a plovoucí jako ryby.
Policii nezavolali. Báli se ostudy a toho, jak se na ně lidi budou dívat. A že to Kristýnce bude pořád někdo připomínat

5/

„Už jste to slyšely? U řeky včera zas řádil Jack!“ vybafla Marta místo pozdravu, když se ve dveřích kanceláře objevily její kolegyně. „Představte si, že tentokrát zamordoval chlapa! Nějakým ostrým předmětem a pak mu ho vrazil přímo tam! A víte, kdo byl ten chlap? Tomu nebudete věřit…“ napínala je.
Ženské hořely nedočkavostí, a tak si ani nevšimly Kristýnky, která se tentokrát neobvykle brzy protáhla pootevřenými dveřmi a tiše si sedla ke svému stolu. Novou kabelku, tak malou, že by se do ní nevešel žádný delší drát, položila na zem. Ve tváři měla zdánlivě stejně nepřítomný výraz jako vždycky.
„Jack zabil našeho šéfa!“ vykřikla Marta a doslova se pásla na šokovaných výrazech kolegyň. Pak začaly jedna přes druhou mluvit. Neslyšely, že za sklem na šéfově stole zazvonil telefon.
Kristýnka se mlčky zvedla. Přece jí vždycky říkal, že když tady nebude, ať bere jeho telefony.
„Haló? Včera odpoledne jsem jednal s vaším šéfem a zapomněl jsem u něho aktovku. Takovou tmavě hnědou… Můžete se po ní podívat?“
„Nějaká hnědá aktovka leží vedle konferenčního stolku.“
„Prosím vás, neotvírejte ji! Jsou v ní samé důvěrné informace, chápete? Hned si pro ni přijedu.“
„Chápu,“ klidně odpověděla Kristýnka. Cosi zvláštního, možná povědomého v hlase volajícího muže však jinak poslušnou dívku přimělo, aby aktovku otevřela. Mezi složkami našla tlustý sešit a v něm nalepené výstřižky z novin. Jedno měly společné – z titulků křičelo jméno.